Koně, ovce, traktory, seno, oves, brambory.

Cesta nejen ke koním a zemědělství 

Kdy a jak to všechno začalo 

Vše co tu uvádím, není ani arogance, ani diskreditace moje nebo kohokoliv jiného. Je to jen realita, kterou s  nadhledem a úsměvem přijímám. Vše jsem se snažil popsat tak, jak jsem to prožil a jak jsem to v danou dobu vnímal. Některé věci pak hodnotím s odstupem času mírněji, jiné více kriticky.

Nejprve tedy něco, čím jsem se možná odmalička odlišoval od svých vrstevníků. Neměl jsem poměrně dlouho reálné sny o tom, co bych chtěl jednou v životě dělat. Jako dítě jsem odpovídal na otázky, co bych si přál dělat v dospělosti asi tak, že bych chtěl být král, jezdit na koni a říkat jiným, co mají dělat oni... Z toho je patrné, že jsem tehdy jako malý klučík měl zkreslené představy, pokud jsem to tedy vůbec myslel vážně. Dědičné jsem to ale neměl, protože rodiče i prarodiče nikdy neměli nic zadarmo a museli si vše poctivě po celý život odpracovat. Moje mamka byla úspěšná manažerka v zahraničním obchodě, později pracovala v právní oblasti a po roce 1990 podnikala v obchodní činnosti (reality, právní poradenství), můj taťka většinu života působil u vojenského letectva. Oba rodiče tedy byli pracovně úspěšní v poměrně prestižních činnostech, nicméně na můj přístup v budování mojí pracovní kariéry to patrně nemělo zásadní vliv. Neříkám, že jsem se občas v životě i nenadřel, ale asi ne na tom úplně správném místě (převážně kdyžtak u koní) a tak to nemělo ten patřičný efekt. K určitému vysvětlení mého vidění světa dodám jen to, že moji dávní prapředci ze strany mamky měli šlechtické kořeny ve Francii. Kdoví, zda se možná toto neprojevilo z celého rozsáhlého příbuzenstva v největší míře právě u mně. Asi proto o mně někteří kolegové říkají, že jsem "Baron z Lysé".

S koňmi to začalo v páté třídě ZŠ, kdy mi bylo cca 10-11 let a s opravdovým zemědělstvím jsem se seznámil až při studiích na Vysoké škole zemědělské (dnes ČZU). Tam jsem rovněž poprvé okusil až na povinných praxích základní praktické zemědělské práce. Studiem na VŠZ jsem ale získal patřičné odborné znalosti, protože výuka měla poměrně vysokou kvalitu. Časem v průběhu života jsem se navíc postupně naučil řídit různé dopravní prostředky.

Jak jsem se dostal ke koním a k zemědělství 

Hlavním důvodem bylo to, že dětství i část dospělosti jsem prožil v malém městě nedaleko Prahy, ve kterém mělo tradici místní dostihové závodiště a přímo u něho tréninková centra dostihových koní mj. pod vedením v době mého dětství a mládí velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. Většina lidí asi pozná, že se jedná o město Lysá nad Labem, kde byl odjakživa (dodnes) velký počet koní, zejména dostihových. Já se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. V jejich sousedství byl také bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se parkurovým ježděním, kam jsem v mých cca 10 letech začal chodit ke koním. To mělo pro mně určitě význam, jelikož v jiných zájmových činnostech jsem se do té doby nenašel a všude tomu (i mně) něco chybělo. Nebyl jsem z koňařské rodiny, ale brzy mně to začalo bavit. V parkurovém ježdění jsem byl tak dobrý průměr, jenže časem mně postupně přestávalo stačit ježdění převážně na jízdárnách a soutěže na malých parkurových kolbištích. Po nějaké době jsme spolu s o 2 roky starším kamarádem z téhož jezdeckého oddílu udělali změnu a zkusili štěstí u dostihových koní. Těch bylo tehdy v Lysé poměrně hodně na více místech, nejen u zmíněného závodiště. Brzy jsme oba našli uplatnění v menší stáji v Lysé nad Labem, kde bylo tehdy asi 8-10 koní včetně těch ustájených od jiného podniku. Z toho byli vždy tak 3 pro steeplechase dostihy, dále 2 chovné klisny s hříbaty a tak 3 zbývající vesměs mladí koně do rovinových dostihů z jiného podniku (kterým se chodil věnovat jiný trenér). Někteří z těchto mladých koní mně zpočátku ani moc nelákali, a tak jsem se jim nějaký čas spíš vyhýbal. Téměř všichni jsme se tam scházeli až po škole nebo někteří už po práci. V lecčem to bylo pro mně něco úplně jiného, jelikož jsme jezdili na tréninky do volného prostoru na louky, lesní cesty a občas i na velké závodiště a přitom jsme my i koně měli mnohem větší a přirozenější volnost. Byla to tehdy pro mně na první pohled dobrá volba, jenže celkově se postupem času ukázalo, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti. Tehdy v začátcích jsem to tak nevnímal a šlo mi převážně o takové to setkávání se s kámoši u zajímavé zábavy, občas okořeněné nějakými oslavami se zapíjením různých událostí, mnohdy i nesmyslných. Překážkoví koně, které jsem tam postupně já zažil, ale byli většinou už za zenitem nebo pro lepší dostihy nepoužitelní. Jet s nimi někam závodit bylo z mého dnešního pohledu spíš fiasko. Například si vzpomínám, jak jeden kůň jménem Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel i před dostihem, dokázal třeba 10x postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil), v dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic. Jen jeden z koní v té stáji byl velmi dobrý (Dolar), ale toho si jezdil tehdejší šéf (info více zde), protože byl složitě jezditelný a navíc se chystal na Velkou pardubickou. Jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních byla u místního závodiště v tréninkovém centru paní Palyzové. Nakonec jsem působení v té původní malé stáji kde jsem začínal, postupně utlumil a objevoval se v Lysé převážně na perspektivnějších místech, dokud jsem po přijetí na VŠ v Praze na koně přestal mít téměř čas.

Od zahájení studií na VŠ jsem tedy měl od aktivní činnosti u koní pauzu, a to dokonce celý rok a půl. Zda to bylo dobře nebo ne je těžké hodnotit, protože jsem tenkrát potřeboval mít čas na školu. Tam jsem začal mít naštěstí dobré výsledky asi i díky tomu, že jsem tehdy nechodil ke koním a měl jsem tedy na studium čas. Ve svém volnu jsem sportoval jen občas a hlavně běhal, jen na pohodu pro můj dobrý pocit. Stačilo mi pak už jen občas posedět u kafe, vína nebo piva s osvědčenými kámoškami a kámoši a občas se zajít podívat o víkendu na dostihy. Vypadalo to tehdy buď na hrozbu konce aktivit u koní, nebo pokračování na závodišti v Lysé, kde jsem měl pořád nějaký kontakt s aktivním děním. Dlouhá pauza bez pravidelného ježdění už ale nevěštila nic dobrého. Po čase se to změnilo shodou okolností směrem, který jsem vůbec nepředpokládal. Bylo to někdy v polovině druháku VŠ na jaře 1984 a tehdy jsem měl určité nadstandardní vztahy s jednou poměrně atraktivní kamarádkou (shodou okolností starší sestrou jedné v té době úspěšné žokejky). Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych znovu začal pravidelně s ježděním a chodil s ní do dostihové stáje k jednomu trenérovi ve Velké Chuchli. Moc se mi tam ani nechtělo a podstoupil jsem to spíš jen kvůli ní. Můj začátek tam asi nebyl ideální, což jsem po dlouhé pauze předpokládal. Moje tušení bylo na místě a trenér mi taky dal najevo, že při ježdění občas dobře neodhaduji tempo a taky některé práce ve stáji odflakuji a mám svěřené koně občas špinavé od prachu. To jsem uznal a snažil se to zlepšit, nicméně pak mi začal hlídat, zda jsem si ve svém volnu mimo stáj dal pivo nebo šel na místní diskotéku a tak jsem se začal cítit nepříjemně. Nakonec jsem se z této první "štace" rozhodl po 3 měsících odejít a skončit s koňmi ve Velké Chuchli. V hlavě jsem měl namířeno do Lysé nad Labem k paní Palyzové. Uznávám, že jsem v Chuchli v něčem zaslouženě "sklidil ovoce" z mojí předchozí činnosti v Lysé, v době studií na gymnáziu. Tehdy toto mělo určitý negativní vliv i na moje studium střední školy. Když už jsem si jel poslední den odstěhovat věci z Chuchle, shodou okolností si mně na poslední chvíli všiml jeden trenér a taky ještě jeden žokej. Ti mi rozmluvili rozhodnutí se tam na to vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem ve Velké Chuchli tedy pokračoval u jiného trenéra a jako výpomoc jsem občas přitom působil v několika dalších stájích, když to bylo potřeba (např. při zranění jejich jezdců apod.). Časem jsem se tím celkově něco naučil od těch v tehdejší době nejlepších trenérů v profesionálním prostředí. O tom všem, včetně zhodnocení dostihů a výsledků, se zmíním až někdy jindy. Zážitků bylo za ty roky více než hodně, takže by se to sem ani dobře nevešlo. Vtipné na tom je, že jsem k lecčemu přišel jako "slepý k houslím", jelikož jsem neměl zprvu patřičné ambice a šel tam původně především kvůli té zmíněné kamarádce. Jinak bych se býval zkusil domluvit v Lysé na závodišti, kde jsem se cítil víc jako doma, než pro mně tehdy v neznámém prostředí Velké Chuchle. Otázka je, co by pro mně bylo lepší. Dále to mělo pro mně dobré pokračování celých asi 6 let. Až v průběhu roku 1990 přišla postupně "porevoluční" změna a pak už to mělo v mém životě další vývoj.

Co se týká zemědělství, tak na ten obor jsem šel hlavně proto, že jsem v Lysé chodil ke koním, takže jsem o tom už něco věděl z těch podniků, které měly koně, jelikož to byly státní statky nebo JZD. O zemědělství jsem se pak dál při studiích dozvěděl hodně věcí a většinu činností bych zvládal v praxi. Dopadlo to tehdy ale tak, že jsem se shodou více okolností do toho nakonec pracovně v zemědělské prvovýrobě moc nepustil. Takže dnes mi nedělá problém sekání louky, sušení a balíkování sena k prodeji (samozřejmě s kvalitní mechanizací) a některé polní práce. Další věci v tomto oboru zvládám občas s pomocí příruček a instruktážních videí, ale je to pro mně zvládnutelné, jen v něčem nemám tu správnou dlouhodobou praxi. Koně a zvláště ti dostihoví, podle mého názoru do zemědělství nepatří, takže tento obor mi k renomé prestižního zemědělce asi pomoci nemůže. Jako teoretik, který o zemědělství něco ví a občas něco zkusí ve volném čase v praxi, se snad můžu uplatnit dobře.

Vzdělání a jeho využití v životě

Vzdělání spojené se zemědělstvím mám zejména z důvodů mých aktivit u koní v mládí, což mělo vliv na pozdější nutnost výběru školy, kterou bych byl schopen zvládnout a zároveň se na ni i dostat. Možná v tom sehrály roli také moje dobré výsledky v biologii na gymnáziu. zejména ve 3. a 4. ročníku, kdy jsem však spíš pomýšlel na studium veteriny a bláhového snu. že pak místo léčení zvířat budu trenér dostihových koní. Vše se vyvinulo tak, že na veterinu by mně tehdy stejně ani nevzali a tak jsem musel začít mít reálné představy. Takže už někdy před maturitou jsem všechno byl nucen přehodnotit.

Když to ale vezmu popořadě, tak na základní školu jsem chodil nejdřív 2 roky do vesnice poblíž Lysé a do 1.třídy jsem nastoupil o rok dříve, z důvodu rad "odborníků" mojí mamce na základě mého vyššího IQ. Pak jsem začal od 3. třídy chodit do ZŠ v Brandýse nad Labem, jelikož to byla jazykovka s výukou Němčiny, kvůli které jsem tam přešel. Na gymnáziu jsem pak pokračoval ve stejné budově jako byla ta základka. Trochu jsem se tehdy hledal a řešil jsem různé zájmy v tomto věku. Na gympl jsem šel totiž už z osmičky v necelých 14 letech, takže poměrně brzy. Z mého pohledu toto celkově nebylo ideální, protože jsem na lecos byl příliš mladý a nezralý. Výsledkem souhry všeho bylo to, že jsem už od 5. třídy ZŠ byl spíš průměrný žák, později (na střední škole) student, který se řídil taktikou, co mně nebaví to přežiju a co mně baví, v tom si vylepším výsledky. Vzpomínky na ZŠ a gympl nemám tedy úplně ideální nejen z hlediska každodenního dojíždění, ale to už je dávno za mnou. Dopadlo to tak, že po maturitě jsem byl nakonec rád, když se mi podařilo dostat na VŠZ (dnes ČZU) v Praze - Suchdole, konkrétně na provozně ekonomickou fakultu. To byla sázka na největší jistotu v rámci VŠZ, abych se na studia tehdy dostal. Časy se mění a dnes je PEF naopak nejvíc se rozšiřující a celkově poměrně prestižní fakulta. Uvažoval jsem tehdy, že po prvním ročníku zkusím přejít na obor zootechnika na Agronomické fakultě, protože jsem se občas už tehdy obával své pracovní budoucnosti v kancelářích nad různými fakturami a doklady. Účetnictví a administrativa nikdy nebyl můj nejoblíbenější "šálek kávy".

V průběhu prváku jsem zjistil, že i na provozně-ekonomické fakultě (PEF) bylo pro mně mnoho zajímavých praktických předmětů, jako např. zootechnika, rostlinná a živočišná výroba, krmení zvířat, traktory a mechanizace apod., které mně hodně bavily. To byl základ k mým celkově poměrně velmi dobrým studijním výsledkům a tak mně to přestalo nutit k přestupu na jinou fakultu. Tam se mi už ani nechtělo, zejména po zkušenostech z letní dřiny v prachu a horku na povinné pracovní praxi na poli. Předměty, související s ekonomikou jsem dokázal zvládat bez problémů, což bylo pro mně dobré. Asi jen takové účetnictví (to asi neumím dodnes dobře) a některé analytické předměty byly pro mně poněkud složité a hůře stravitelné. To je v mé oblíbenosti odsunulo do stínu těch převážně výrobních a praktických předmětů, které mně naopak velmi bavily. Ale i do té nechtěné části studia jsem se uměl přinutit, abych to zvládnul a nezhoršil si výsledky. Nechtěl jsem si totiž zkazit průměr, protože po celou dobu studia jsem úspěšně pobíral prospěchové stipendium. Vzpomínám si, že mně například zajímal předmět teorie řízení a ze sofistikovaně prováděých testů a seminářů tohoto předmětu jsem poprvé začal zjišťovat, k čemu jsem a nejsem vhodný. Studium celkově mi z hlediska prospěchu od začátku šlo nad očekávání dobře, jen ty pracovní praxe v podnicích mi zpravidla zabraly celé léto. Už na první praxi před prvákem jsem poznal docela náročnou práci na obilním sile a po prváku něco podobného znovu skoro celé léto na poli. Přitom jsem byl na manuální práci docela zvyklý, protože jsem si v Lysé od svých 15 přivydělával skládáním uhlí do sklepů, a to bylo občas jako taková mírnější práce v dole. Víc než samotná práce na poli mi vadilo to, že jsem po celou dobu studií neměl v létě na nic čas, jelikož každé prázdniny to obnášelo 4-6 týdnů praxe v provozu zemědělských podniků. Změnil jsem nějak rozhodnutí a na jinou fakultu v rámci VŠZ jsem nepřestoupil. Celým studiem jsem prošel docela hladce a v září 1986 jsem v mých 22 letech úspěšně dokončil původně započatý obor. Tehdy jsem si opravdu tak trochu myslel, jak už to pak dál v životě "nějak v pohodě ušolichám". Celkově na tu VŠZ v Praze - Suchdole vzpomínám rád nejen proto, že jsem školu dokončil bez problémů a s velmi dobrými výsledky, ale bylo tam i příjemné prostředí a zajímaví lidé z řad vyučujících i kolegů studentů. K čemu mi opravdu toto vzdělání později v průběhu života bylo kromě toho, že doma měli radost z mého diplomu a titulu a že mi to pomohlo se díky absolvování vojenské katedry při škole vyhnout tehdejší dvouleté vojenské službě, jsem nějaký čas moc neřešil a ukázalo se to až postupem doby.

Zaměstnání a výdělečné činnosti

V této oblasti jsem se od ukončení školy pohyboval spíš jako taková ryba na suchu, protože jsem tehdy mj. asi ještě moc nechápal, že největší povinnosti pro mně promocí a získáním VŠ diplomu neskončily. Řekněme současnou mluvou, že pracovní oblast mého života jsem tehdy "moc nedával". Od dětství jsem měl sice vysoké IQ, což se opravdu potvrdilo, nicméně toto údajně nemusí mít vždy jen pozitivní vliv. Nejdřív jsem si dlouho myslel, že na VŠ musím jít jen kvůli vyhnutí se dvouleté vojně a pro radost rodičů (zejména mamky) a až později i to, že se mi bude v životě žít snadněji.

Vzpomínám si, jak již někdy v polovině studií na VŠZ (1984) jsem se ocitl díky kontaktům mojí mamky v úspěšném zemědělském podniku v okrese Mladá Boleslav. Začal jsem tam totiž dělat mj. moji diplomovou práci a dokonce mi nabízeli podnikové stipendium po zbytek studia a k tomu další bonusy v podobě štědrého náborového příspěvku, když budu akceptovat závazek u nich po škole pracovat, konkrétně v úseku ekonomického náměstka ředitele. Podmínkou bylo, abych tam po škole nastoupil a odpracoval minimálně asi 5, možná 10 let. Měli o mně zájem, protože jsem na VŠ měl velmi solidní studijní výsledky a taky znali mojí mamku, která byla pracovně velmi úspěšná. Já jsem ale měl svůj pohled na svět a hlavně jsem už tehdy při návštěvách podniku pochopil, jakou bych asi měl náplň práce. Raději jsem se v té době předem nechtěl k ničemu zavazovat a všemu jsem nechal volný průběh, že se časem uvidí. Po dokončení studií jsem tam nakonec nenastoupil, protože tam byla nutnost nejlépe bydlet v té malé obci, kde jsem nikoho neznal, případně tam každý den na vlastní náklady autem dojíždět, jelikož tam nebylo dobré spojení. Zajímavé na tom bylo, že ten podnik měl dobré dostihové koně, některé na závodišti v Lysé v tréninku paní Palyzové, několik pak přímo u nich na vesnici u Benátek nad Jizerou, kde je trénoval bývalý velmi dobrý překážkový jezdec pan Bárta. Měl tehdy v přípravě mimo jiné i koně, který byl synem Koroka a chystal ho ke startu ve Velké pardubické. Do této stáje jsem po práci měl možnost chodit jezdit v případě, že bych v podniku začal pracovat na té původně nabízené pozici. To se ale nestalo mj. i proto, že na dobré koně měli své dlouholeté stabilní jezdce a pro mně by moc perspektiva nebyla. Za takové situace jsem se nechtěl vázat v podniku a k tomu na jiné pozici, než jakou jsem si představoval. Pak jsem zkusil štěstí cca 5 km od místa mého bydliště, protože jsem se rozhodl po desítkách let dojíždění zkusit něco poblíž a přitom mít čas chodit na závodiště v Lysé, kam jsem to znovu plánoval jít zkusit do stájí k paní Palyzové. Tak přišel můj první pokus o práci v zemědělské prvovýrobě a těšil jsem se na práci zootechnika nebo klidně i traktoristy. Jenže moje vystudované zaměření mně rychle nasměrovalo do kanceláří na ekonomický úsek běžného JZD, konkrétně přímo do účtárny a administrativy, kde byly převážně ženy středního věku. Těm velel ekonom, který ukončil stejnou fakultu jako já, jen o 2 roky dříve. Bohužel jsem se dostal brzy do situace, kdy mně jeho podřízení a tedy moji noví kolegové, zatáhli do svých problémů s ním. Říkalo se tam o něm, že je arogantní a nepříjemný a já se v této nastalé situaci nechtěně stal hromosvodem jejich nespokojenosti. To jsem na začátek nepotřeboval, hned se plácat v problémech jiných. Zootechniky a agronomy měli a já se nechtěl trápit v dusné atmosféře toho ekonomického úseku. Navíc pracoviště bylo v malé vesničce v takových starých budovách a mně to v porovnání s prostředím areálu VŠZ, kde jsem se předtím při studiích 4 roky pohyboval, připadalo jako ve středověku. Ze zmíněného JZD jsem se tedy složitě vyvázal z členství a ke konci roku 1986 odešel. V podstatě jsem se tenkrát dostal do situace, kdy jsem měl po škole a vznikl problém, co dál.

Nakonec po dalších dvou krátkých peripetiích v trvání dohromady asi 3 měsíců (mj. banka v Praze a dočasná brigáda z nouze, mimo obor), jsem konečně našel uplatnění na delší dobu. Přes známé mojí mamky jsem byl v Praze od jara 1987 více než rok a půl na pozicí ekonoma - výzkumníka cen vstupů do zemědělství, konkrétně krmiv a hnojiv. To byla v něčem zajímavá zkušenost, jenže po čase jsem zjistil, že výdělek není ideální a lepší to dlouho nebude, tak jsem ke konci října 1988 odešel. Pak následovaly pokusy uchytit se jinde, mj. 2 krát v JZD přímo v místě bydliště. To už mi nabízeli poprvé i jiné místo, než jen v účtárně, kam jsem se nikdy ani ve špatném snu nehrnul. Těšil jsem se, že budu třeba traktorista nebo agronom, nicméně to dopadlo tak, že potřebovali jedině úsekového zootechnika. Pracoviště bylo na malé vesnici u Lysé v nejméně úspěšné farmě, připomínající spíš středověký horror, o tamních pracovnících se raději zmiňovat nebudu. Na rovinu jsem jim řekl, že toto bych nedával (ty lidi bych neukočíroval) a tak mi nabídli ještě možnost práce u klusáckých koní, těch za kterými se jezdí v sulce a kouká se jim za neustálého drncání, přímo do zadku. To jsem coby překážkový jezdec, který rád jezdí výhradně v sedle na koni, s díky odmítl. Tím vše tedy zase rychle skončilo a pak jsem při určitém "momentary lapse of reason" vzápětí měl ještě jeden zoufalý "rekord", a to v délce zaměstnání. Nastoupil jsem totiž ráno v 6 do kanceláře jedné výrobní firmy v Lysé a tam jsem vydržel jen do polední přestávky a pak jsem se nevrátil a zavolal jim, že končím ve zkušební lhůtě. Odpoledne už jsem byl raději na bleskově zařízené brigádě u dostihových koní, vyčistit si tam od všeho hlavu v sedle plnokrevníků a pomýšlet konečně o kariéře profesionálního jezdce. Od té doby pak šel můj původní obor postupně stranou, snad jen s výjimkou zkoušek na profesionální trenérskou dostihovou licenci u koní a zdokonalování se v angličtině. Na menší nátlak mojí mamky jsem na závěr svých zaměstnaneckých peripetií zkusil ještě na podzim 1989 úřednickou práci v Praze, v ekonomickém úseku OÚNZ. To moc dlouho netrvalo, protože  ihned po „sametové revoluci“ jsem se v závěru roku 1989 rozhodl ukončit tu tříletou sérii převážných nezdarů, a co nejdříve začít pracovat sám na sebe jako OSVČ s náplní obchodní a zprostředkovatelská činnost, autodoprava a samozřejmě trénink a chov koní + zemědělská činnost (tak byly původně spojené činnosti na ŽL pro obor u koní). Takto jsem se vrhnul s plnou vervou do již nikdy nekončícího "devatera řemesel".

Důvod mého osamostatnění byl kromě získání osobní svobody, také samozřejmě prostor na práci s koňmi a větší časová flexibilita různě kombinovat aktivity, u mně někdy i podle výhodnosti a ročního období (v sezóně více času u koní, v zimě více doplňkové práce k nim a různé obchody atd.). Od začátku 1990 jsem tedy různě téměř 20 let podnikal v rozmanitých činnostech (rozvážení zboží na ŽL, práce u známého v autodopravě, různé obchodní aktivity a k tomu časem obchodní firma se společníky z Británie, pak pobyt v zahraničí a práce v profi dostihové stáji a po návratu realitní činnost a k tomu finanční poradenství). K tomu všemu jsem stále dělal něco okolo koní. Pro úplnost ještě doplním, že na jaře 1991 mně v Lysé přemluvili nastoupit do funkce vedoucího odboru na Městském úřadě, kde jsem mimo jiné měl na starosti rovněž projednávání přestupků. Tam jsem se dostal do problému, kdy jsem byl nařčen, že jsem údajně uložil nízký trest 2 svým známým za jejich přestupky. Než abych "byl odejit", tak jsem funkci zabalil sám a odešel asi po 2 měsících, zase do sedla překážkových koní, uklidnit negativní emoce. Upřímně, ta agenda v mojí kompetenci mně stejně nebavila, a tak jsem to velmi rád ukončil a vrátil se rychle ke svým rozmanitým činnostem OSVČ. Ještěže jsem byl prozíravý a ani nepozastavil jediný ŽL. Pochopil jsem definitivně, že se musím snažit pracovat pokud možno jen sám na sebe, jinak to nebude úplně ono. Tehdy jsem se definitivně rozhodl rozvíjet svých "devatero řemesel", na které jsem permanentně dohlížel ze sedla koní a občas od volantů aut. Díky pozdějším kontaktům na známé a časem obchodní partnery z Británie, jsem se v průběhu OSVČ činností dostal na 1,5 roku do Irska, přímo do profesionální dostihové stáje k překážkovým koním. Po návratu zpět z rodinných důvodů jsem si zakrátko pořídil v létě roku 1996 vlastní překážkové dostihové koně. Přiznám, že impulz k tomu mi dala dobrá známá z dob začátků na závodišti v Lysé, tehdy již profesionální trenérka, u které v té době pracoval jako žokej další můj kámoš. Časem jsem s koňmi ale odešel blíž místům mého tehdejšího bydliště. Ke svým koním jsem později míval občas různě na starosti ještě tu a tam koně především od kamarádů a známých, s kterými mi pomáhaly různé kamarádky koňařky.

Samostatná OSVČ činnost mi vyhovovala v mém pracovním životě nejvíc, mimo jiné kvůli pocitu svobody a volnosti, ale také možnosti mít čas i finance na aktivity s koňmi. V průběhu mého podnikání mi shodou okolností přišly i nabídky z pohledu většiny lidí velmi dobrých zaměstnání, ale ne až tak z pohledu mého. Například jsem mohl zkusit vést velkou část podniku dobrého známého mojí mamky nebo mi můj dobrý známý chtěl zařídit práci na MZe s náplní řešit vše okolo chovu anglického plnokrevníka a provozu dostihů. Uvedené nabídky jsem ale nakonec vůbec nevyužil. Jednak mi podnikání tehdy fungovalo dobře a mimo jiné například u té práce na MZe byla podmínka nemít na sebe registrované svoje koně ani žádnou licenci k činnosti v dostihovém sportu. Navíc bych na moje poměrně velké aktivity s koňmi po práci neměl čas. Stejně jsem v té době raději ani nechtěl měnit svůj zavedený způsob života, kde jsem byl sám sobě šéfem, za nějakou vidinu jiné a pro mně neznámé kariéry a sedět na úřadě či jen služebně cestovat s jasně vymezeným programem. Moje podnikání na ŽL bych sám od sebe nikdy neukončil, kdybych se kdysi nedostal nezaviněně do problémů, které mi kvůli konkurenční doložce na 2 roky zabránily pokračovat. Musel jsem tedy hledat zaměstnání, až jsem se na jaře 2009 opět spíš náhodně vrátil k zemědělství, a to tam, kde jsem byl ten rok a půl kdysi po škole. Práce zemědělského teoretika je pro mně určitě vhodnější, než se kdekoliv pokoušet jako zaměstnanec dělat zemědělství na plný úvazek v praxi. K tomu jen zmíním, že to dělám už více než 15 let, a tak dlouho jsem kromě podnikání OSVČ (na ŽL jsem dělal 20 let) nikde jinde v jednom zaměstnání nebyl.

Před časem, v průběhu moji nejdelší pauzy od koní, jsem se dostal ve volném čase v podstatě náhodně k něčemu ve zcela jiném oboru. Následně jsem se to naučil na takové docela solidní úrovni. Dělat to na plný úvazek jsem zatím uvažovat nemusel a tak to mám k takovému občasnému odreagování se od všedního života, který občas "moc nedávám".

Z toho co jsem zde uvedl lze asi usoudit, že jsem většinu života člověk skoro "devatera řemesel". Musím konstatovat, že se všemi důsledky, bohužel i finančními, což mělo občas prokazatelný vliv i na další oblasti mého života. Když to ale vezmu z pozitivního pohledu, tak v rámci "devatera řemesel" zvládám dobře ještě činnosti obchodníka, jednatele a případně i krizového manažera na krátkodobější akce jako dočasný záskok za někoho, kdo pak převezme větší odpovědnost a bude mít dlouhodobé vize. Otázka je, zda jsem svými činnostmi za život vydělal víc peněz, než jsem utratil a raději to nebudu rozebírat. Už jen doplním, že asi něco na tom bude, když se říká: "devatero řemesel a desátá je?" ... Když něco dělám, tak chci být efektivní a snažím se většinou vyhýbat činnostem, které jsou nadměrně pracné v poměru k potenciálnímu výdělku nebo celkově nemají patřičný efekt úměrný vynaložené snaze, což pro mně není motivační a zavání to brzy "burning outem"..

Práce v zahraničí

V první půlce 90. let jsem byl v součtu více než rok a půl v Irsku, pracoval jsem tam u dostihových koní jako pracovní jezdec a řidič přepravníků koní na dostihy. Později jsem zajišťoval rozvoz krmení pro koně jako řidič a obchodní zástupce v jednom, ale stále jsem byl ve spojení s tréninkovými centry koní a do jednoho z nich jsem trvale chodil jezdit a trávit tam i větší část volného času. Zbytek volna jsem procestoval s mojí kamarádkou z Německa, se kterou jsem tam byl a znal ji od prázdnin roku 1978, prožitých zčásti v NDR. Ona mi tam sehnala ten job obchodního zástupce. Bez ní bych tam nic jiného asi nehledal a stále bych chodil pracovat do stáje a jezdit tam koně v tréninku, případně občas řídit ty přepravníky koní. Co se týká práce, tak kdybych si mohl vybrat něco v zahraničí v současnosti, určitě bych chtěl být nejspíš v Německu, kam jsem často jezdil od mých 11 let a kam jsem už kdysi téměř ještě v dětství, chtěl opakovaně odejít. Nakonec jsem to zkusil v Irsku a nebýt rodinných důvodů, asi už bych se do ČR tehdy nevracel a zůstal bych v zahraničí, nejspíš nakonec opět v Německu. Jak už to někdy bývá, tak se vše vyvinulo jinak, vrátil jsem se a zůstal tady. Posuzovat však můj trvalý návrat sem z hlediska mojí následné spokojenosti, je však dodnes poněkud složité.

Sport, kultura a vnímání světa

K těmto oblastem mám vztah trochu specifický a do jisté míry jiný, než má většina lidí tady okolo. Například kolektivní sporty celý život vnímám s větším nadhledem, protože mně ani jejich aktivní provozování nikdy moc nelákalo. Odjakživa preferuji kromě sportů s koňmi spíš outdoorové aktivity a tak radši běhám nebo jezdím na kole venku třeba i v dešti a větru, než abych ve fitcentru či doma běhal na pásu či šlapal na rotopedu. Jakýkoliv sport nebo pohyb venku v přírodě mně od dětství jednoznačně baví nejvíc, ale naopak ve fitness-centru jsem za celý život nikdy nebyl a cvičil jsem kdyžtak jen doma. Zimní sporty moc často neprovozuji, s výjimkou jít tu a tam na běžky nebo si občas sjet svah, což souvisí s mým celoživotně horším vnímáním zimy, jako nejméně oblíbeného ročního období. Nejraději bych žil celoročně v teple, někde u moře, protože jsem mimo jiné i obdivovatel jachet a plaveb po moři.

Přestože již mnoho let žiju v Praze, jelikož z Lysé jsem odešel před delší dobou, tak mně z velké části stále míjí ten opravdový městský život v Praze, s kulturou, sportem i zábavou, na které si hodně pražských lidí potrpí. Na toto nejsem z důvodu svých specifických zájmů moc zvyklý, a tak to jde převážně mimo mně. Žít trvale jen na venkově by ale pro mně bylo ještě složitější, už by se mi hlavně nechtělo denně dojíždět do práce.

Při svém životě v Praze si nejsem schopen na lákadla velkoměstského života (např. koncerty, divadla, historické památky, lepší restaurace, centrum Prahy apod.), zejména z důvodu mých odlišných zájmů, najít čas a do jisté míry ani peníze. Zajímavé je, že třeba život ve větších městech se mi líbí v Německu, jenže tam bývám na dovolené nebo výletech, takže se to úplně nedá srovnávat se situací, když se někde žije běžný všední život. V Praze jsem rád kromě lepších pracovních možností také proto, že nemusím nikam daleko dojíždět. Spíš teď jezdím opačně do Lysé na koně a na návštěvu za dcerou.

Co se týká návštěv sportovních událostí, tak kdysi jsem občas chodíval na hokejové zápasy Sparty a někdy i klubu NHL Lev Praha. Reprezentační akce hokejistů ani fotbalistů mně ale moc nezajímaly, takže je většinou pravidelně nesleduji ani u TV. S kámoši či známými si několikrát ročně zajdu na pivo, převážně někde na okraji Prahy nebo na venkově v klidné restauraci a raději sedím venku než uvnitř. O politice se většinou sám od sebe nebavím, protože to mezi kamarády, kolegy a známými není zejména v současnosti ideální téma.

Koně a dostihový sport

Koně představují velmi zajímavou náplň, ale je potřeba se jim věnovat s nadšením, a to bez ohledu na čas i finance. Pravda je ta, že u ničeho jiného jsem nestrávil v součtu tolik času, jako u koní. K tomuto tématu se pro toho, koho to zajímá, obsáhleji vyjadřuji zde.

Závěr

V průběhu svého života jsem míval možná i dobré šance a možnosti se uplatnit, jen to buď nebylo přesně podle mých představ, anebo to nepřišlo ve správný čas a já jsem pak nedělal kompromisy či se mi to v daném období nehodilo. Kdyby tehdy byly podobné možnosti jako dnes, možná bych zkusil dělat zemědělství a koně dohromady jako podnikání. Jenže co tehdy bylo, to už nezměním a v té době jsem některé šance nevyužil a dopracoval se postupně spíš k "devateru řemesel" a díky tomu většinu života poněkud rozmanitě přežívám. Pravda je ta, že jsem se skoro nikdy nenutil do ničeho, co mně už předem spíš odrazovalo nebo co pro mně bylo dlouhodobě neatraktivní, a to myslím bylo dobře. Shodou různých okolností jsem si sice v ničem nevybudoval kariéru na nějaké vyšší úrovni, ale na druhou stranu jsem se tím oprostil od tlaků, které to obvykle přináší. Naštěstí zpětně nelituji a nezávidím těm, co se k něčemu dostali většinou na úkor nějakého většího odříkání. Třeba mnozí moji kamarádi a spolužáci ze školy jsou určitě úspěšní ve svém oboru, ale taky se tomu věnovali nepřetržitě od mládí, ne-li od dětství. Narozdíl ode mně jsou oni tzv. celoživotně usazení (s čímž mám problém) a zvládají svůj obor komplexněji, tedy více činností a nevybírají si jako já jen to, co je opravdu na daném oboru baví.

Koně jsem zprvu začal v jezdeckém sportu a až později jsem přešel k dostihovému zaměření. Tam jsem se zejména první 2 roky trochu plácal na své úplně první dostihové štaci v malé stáji. Pak jsem to už od cca 16 let bral vážně a snažil se prosadit, nicméně vše na rok a půl přerušila pauza po přijetí na VŠ. Jako výdělečnou činnost jsem to nedělal především proto, že jsem začal poměrně pozdě a hlavně to, že mně bavilo jen něco. Nelákalo mně například pracovat s mladými koňmi a vše je učit, nebo brát do přípravy úplně nezkušené nebo málo vhodné koně (to jsem více popsal zde). Dostihový sport jsem tedy měl především jako hobby s přidanou hodnotou k odreagování se od všedního života, které mně naopak v určitém období stálo hodně finančních prostředků z vlastních zdrojů. Pozitivní na tom snad bylo to, že mi u koní nezmizelo to správné kouzlo, které se mnohdy vytrácí, když se ze zábavy stane jediné plnohodnotné zaměstnání. Když mi v životě něco nešlo, tak jsem si od toho brzy šel vyčistit hlavu ke koním, kde jsem se cítil ukrytý před všedním životem a ostatními oblastmi života, a toto u mně dokonale fungovalo. U koní mně bavilo hlavně ježdění, řešení přípravy do překážkových dostihů a zařizování startů koní a ježdění s nimi na dostihy. To ale není moc jistá náplň a dá se tím uživit jen těžko. Z uvedených důvodů jsem tedy mohl dělat tuto činnost převážně jen nekomerčně, což znamená trénovat především svoje koně (tedy "plyšáky", které jsem většinou spíš šetřil a opatroval, než abych je honil na maximum) a koně rodinných příslušníků nebo kamarádů a dobrých známých. To jsem si v životě už opakovaně vyzkoušel a něco málo o tom jsem napsal zde. Vydělat si tím ale moc nešlo, jelikož patřím mezi ty, co všechny peníze má tendenci vracet do koní a ještě k tomu něco občas přidat ze svého. Moc ideální cesta k bohatství a prosperitě to nebyla a není.

V životě potřebuji mít pokud možno pocit volnosti a navíc nejlépe volbu více možností, co dál. Věnovat se v životě jen jediné činnosti a strávit ho kvůli tomu na jednom místě nebylo nikdy z mého pohledu to, co bych opravdu chtěl. To sice nebyla optimální cesta stát se v něčem opravdovým odborníkem, ale v mém "devateru řemesel" zase můžu vidět určitou možnost odreagování se a nezávislost. Vše jsem si chtěl vždy nastavit tak, abych nemusel být ničeho a nikoho otrokem. V životě jsem si zejména v mládí počínal občas spíš na náhodu a podle nálady, než abych si za něčím trvale a cílevědomě šel. Výjimkou byly občas jen některé aktivity s koňmi, kde jsem to bral vážně jako prestiž.

Zemědělství mně při studiích sice bavilo, ale po dokončení VŠ následně v praxi jsem se do něho skoro nepouštěl, mimo různých shod okolností i proto, že jsem v tom už od povinných školních brigád viděl především moc práce a hodně stráveného času v poměru k tehdejším výdělkům. Zemědělské podniky byly převážně v horších podmínkách na malých vesnicích, na což jsem nebyl úplně zvyklý a tak jsem v tom nedokázal asi vidět tu správnou motivaci, natož nějakou romantiku. Něco jiného totiž bylo o něčem se učit v komfortním prostředí nového areálu školy a něco jiného pak být v neutěšených podmínkách venkova tehdejší doby (před cca 40 roky). Navíc jsem měl tendenci tu práci v zemědělské výrobě porovnávat s činnostmi u koní, což mně bavilo vždy mnohem víc. Vidím to dodnes asi tak, že koně jsou prostě koně, a ti dostihoví doslova šlechtici mezi zvířaty. Však si s nimi taky rozumím lépe, než s mnohými lidmi, možná i proto, že jsem ten "Baron z Lysé" :-). Z uvedených důvodů nepovažuji dostihové koně ani jako součást zemědělství.

Pravda je ta, že celkově moje fungování bylo od mládí možná mírně specifické a občas jsem se chtěl vidět jinde než tam, kde jsem měl možnost být. Splnil jsem si to až v tom Irsku u koní, což bylo super. Celý život jsem měl snahu, aby mně vše co dělám, především bavilo. Možná z tohoto důvodu jsem si našel více činností, které se dají kombinovat nebo občas střídat, když v některé přijde krize. Někdo si možná teď myslí, že mi jde jen o něco, jak tomu říkají Němci "Einfach Leben". Myslím si ale, že to je složitější posuzovat pro kohokoliv, kdo toto neprožil. Z větších životních průserů mně ale nejčastěji vyléčili převážně koně a jsem si toho vědom. Důležité je hlavně zdraví a pak už nějak ta jízda životem dál půjde, hlavně se přitom udržet v sedle.