Koně, ovce, traktory, seno, oves, brambory.

Koně a dostihový sport

Co se týká dostihového provozu v České republice, je tu u toho odjakživa právě již zmíněný nedostatek financí. Místní patrioti navíc české dostihy rádi a pochopitelně přeceňují, což je vidět hlavně na Velké pardubické, jejíž pořadatelé se ve skutečnosti již velmi dlouho marně snaží nalákat kvalitní zahraniční konkurenci. Reálný stav dostihového sportu v Čechách i opravdovou úroveň Velké pardubické současné doby, popisuje výstižně velmi zkušený trenér zde.  Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Když porovnáme částky za výhry v rovinových dostizích, je mezi ČR a vyspělým světem až propastný rozdíl. I v sousedním Německu, které není úplná dostihová velmoc, jsou dotace klasických dostihů v přepočtu 25 x vyšší, než u nás. Příklad nedávno: OAKS ČR pro 3 leté klisny v Karlových Varech, dostih s celkovou dotací 500 tis. Kč a ve stejný den OAKS v Německu s celkovou dotací 500 tis. Euro. Z oblasti překážkových dostihů lze uvést další srovnání: zdaleka nejvíce dotovaný dostih v ČR, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč (což není ani 200 tis. Euro), je jediný štědře dotovaný dostih v Čechách, jinak se tu běhají překážkové dostihy převážně o podprůměrné peníze. Česká republika má spolu se Slovenskem v rámci Evropy v přepočtu na 1 dostihového koně dokonce nejnižší možnost výdělku peněz z cen za výhry a umístění v dostizích (o tomto problému a tzv. "dotacích" dostihů za výhry a umístění je více zde). To například v Británii, Francii, Irsku, ale třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1,1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Pak je tam plno dostihů, ve kterých se běhá o peníze podobné jako jsou ve Velké pardubické, ale ty dostihy jsou kratší (4 - 5 km a často i skokově snadnější). Pro zahraniční majitele tedy není moc co řešit, přestože závodiště v Pardubicích je ve velmi dobrém stavu a celkově má své unikátní kouzlo. Velká pardubická je podle mého názoru stále kvalitní a prestižní evropský dostih a ani peníze v něm nejsou úplně malé (5 mil. Kč), pro kvalitní zahraniční konkurenci to ale už dávno nestačí. Poblíž v Evropě jsou zajímavé dostihy například ve Wroclavi (2-3 x ročně překážkový dostih 5-5,5 km o 1 mil. Kč v přepočtu), v již zmíněném Meranu a rovněž všechny cross-country Crystal Cup série. Zpravidla se v uvedených dostizích běhá nejen o dobré peníze, ale je možné se také podívat do zajímavých míst.

Zatím dostihy v ČR celkově nemají špatnou úroveň, ale pozoruji mimo jiné postupné rušení regionálních menších závodišť i snižování počtů dostihů. Navíc se již přestaly běhat překážkové dostihy v Mostě i Karlových Varech. Důvodem jsou vysoké náklady na údržbu překážkových drah spolu s nedostatkem startujících koní, protože mnozí majitelé buď preferují starty v Pardubicích nebo jezdí s koňmi čím dál více do zahraničí. Rovněž opravdu schopných překážkových žokejů je v poslední době čím dál méně a jezdí sem zejména do Pardubic často překážkoví žokejové z Francie a přímo na Velkou pardubickou také z Británie a Irska. Většinou bývají angažovaní převážně na koně českých majitelů.

Například ve Velké Chuchli, centrálním závodišti je takový stav, že v porovnání s minulostí je zde jen něco přes polovinu dostihových dnů. Zajímavý je trend, kdy více než 50 % startujících koní v rovinových dostizích má v sedle ženy, které se v posledních letech objevují také čím dál více i v překážkových dostizích. Jde převážně o schopné a perspektivní jezdkyně, většina z nich to zvládá opravdu velmi dobře. Nebýt žen se zápalem ke koním, které mají celkově k přírodě a zvířatům blíže, byl by dostihový provoz zejména v Čechách v čím dál větších problémech. Je to dáno i tím, že muži v současnosti obecně nemají zájem aktivně provozovat tento sport, ať už z důvodu jiných životních lákadel dnešní doby, ale také kvůli tomu, že populace je čím dál vyšší a tak při výšce 180 cm a více nelze udržet váhu vhodnou pro dostihy. Koně vyžadují celoživotní dlouhodobou a trpělivou práci s nadšením a to se u současné mladé generace už nenachází v takové míře, jako tomu bylo před 30 a více lety.

Obecně je tady odjakživa složité dostat se k úspěšnému trénování dostihových koní. Do roku 1989 byly pozice trenérů obsazené zkušenými matadory a nebyla šance na nic jiného, než u nich dělat ve stáji a v lepším případě jezdit dostihy. To šlo u nich dělat i amatérsky jako hobby, což byl většinou i můj případ. Pak přišla nová doba tržního mechanismu a postupně se začali osamostatňovat původní zavedení trenéři a situace byla v tomto podobná, jako za dávných časů. Pouze se z jejich postů zaměstnanců plemenářských podniků, státních statků či JZD stali podnikatelé, jejichž klientelu začali stále více tvořit soukromí majitelé koní. Já jsem pokračoval dál coby amatér ve volném čase a jinak jsem měl téměř vždy jiné výdělečné činnosti. Proč je složité dělat koně jako zaměstnání, má kromě již zmíněného, více důvodů. Je to dáno i podmínkami a situací v tomto oboru, kde je mimo jiné tradičně nedostatek financí. Navíc je zde poměrně velká konkurence na malém prostoru přece jen spíš okrajově vnímaného sportu. Často u dostihů působí rodiny, ve kterých je to celé generace tradicí, takže oni mají dnes už svoje vlastní tréninková centra a nelze jim trvale na vyšší úrovni konkurovat. Dále jsou to tréninkové centrály bohatých podnikatelů, kteří zaměstnávají u svých koní profesionální trenéry a personál stájí. Uspět dobře v takové konkurenci není snadné, nicméně občas může i stáj nadšenců porazit zavedené profíky a to je na tom to zajímavé a má to své kouzlo. 

Do roku 1989 to tady u koní mělo jasný nalajnovaný systém, který měl své výhody i nevýhody. Pro člověka, který třeba chtěl jen jezdit (v tréninku nebo i dostihy), to bylo možná příznivější než později, kdy se do všeho dostal tržní mechanismus a soukromí majitelé koní logicky více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře pro možnosti zkusit působit v zahraničí. Od roku 1990 jsem začal podnikat a koně jsem s tím musel opět nějak skloubit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Od této doby jsem začal sledovat i uznávat dostihy nejprve v Německu a pak i v zemích s nejvyšší úrovni dostihového sportu, tedy Irsku, Británii a Francii. U dostihových koní jsem pak byl v první půli 90. let rok a půl ve zmíněném Irsku. Po návratu zpět do ČR jsem měl nejdřív opět pauzu, cca rok. V této činnosti jsem se tady už chtěl zabývat jen tím, co mně bavilo a co jsem dobře zvládal. Většinou jsem se totiž rád "vozil" na solidních a spolehlivých koních a ta všední nekonečná práce okolo, mně bavila o poznání míň. Je mi blízký i styl závodění, kdy se žokej v dostihu nenápadně a chytře veze a v hlavě má dobrou taktiku, jak se v závěru pokusit překvapit soupeře a co nejlíp prosadit. V tomto jsem obdivoval umění žokejů Ferdinanda Minaříka staršího a jeho mladšího syna Filipa. Na překážkách se mi nejvíc líbil styl a taktika německého žokeje Petera Gehma. Urputné silové ježdění mně nikdy moc nezaujalo a sám jsem na takové počínání ani neměl ideální předpoklady. To mi ale nijak nevadilo, protože obecně u všeho raději přemýšlím, taktizuji a používám hlavu, než abych dřel jako buldok a zbytečně si rozbíjel hubu, doslova i obrazně řečeno. Občas jsem si u něčeho taky tu "hubu rozbil", ale tomu se nedá úplně vyhnout. Zvlášť když jsem něco svému okolí nebo i sám sobě dokazoval a potřeboval jsem mít to své "ego", asi jako každý, jen to někdo nepřizná. Nakonec jsem shodou náhod a uvrtání do toho ze strany jedné trenérky, měl od 1996 do 2006 svoji dostihovou stáj jako majitel a samozřejmě to stálo vše poměrně velké finance. Když jsem od té trenérky po roce odešel, tak na nových působištích jsme tehdy postupně měli i několik vítězství a řadu umístění, mj. v Pardubicích v menších dostizích. Nebylo to asi úplně špatné období, dokonce jsem se na necelou sezónu dostal v roce 1998 i do stáje pana Josefa Váni a viděl jsem ho při práci v roli špičkového trenéra a žokeje. Profesionální přístup všech okolo něho byl samozřejmostí a mohl jsem tam vidět mj. vítěze Velké pardubické, koně jménem Vronsky a mnohé další úspěšné koně. Desetiletí vlastní dostihové stáje jsem ve finále ukončil na jaře 2006 z důvodu nesolidnosti jistého prapodivného člověka (nebyl z dostihového prostředí, ale rodinný příslušník mého spolužáka ze základky), který mně podvodem připravil o jednoho koně, patrně asi za vydatné asistence mého zmíněného dávného spolužáka. Od té doby jsem pak měl mnoho let pauzu, protože mně to hodně znechutilo. Chodil jsem se jen párkrát ročně podívat na dostihy v Čechách jako divák a ty zahraniční dostihy jsem občas sledoval na internetu. Cesty na dostihy jsem v té době začal vnímat spíš jako výlety s možností se projet autem a někam se podívat, bez tlaků, zodpovědnosti a stresů. V posledních letech jsem to přestal sledovat jen z povzdálí a začal jsem se vlivem shod okolností o koně zase trochu zajímat. Jsem už ale ochotný dělat převážně jen to, co mně kromě ježdění nejvíc baví, tedy navíc k tréninku koní být jakýmsi jednatelem, který lecos zařídí a mimo jiné při tom objeví třeba i nové příznivce, kteří do toho budou chtít investovat čas i finance jako sponzoři. Koňařům v mém blízkém okolí v rámci mých časových možností rád pomohu se vším a zejména v tom, co mně nejvíc baví, tedy při zařizování chodu stáje, tréninku zejména překážkových koní nebo jako řídíč přepravníku na dostihy, případně třeba i provozování aktivity pro výdělek na podporu provozu stáje nebo některého koně (např. výroba a prodej balíků sena z louky). Přímo ze svého ale už bych to financovat nechtěl, protože to vše již mám za sebou a v současné době už mám nové aktivity spojené s jinými oblastmi. Nejvíc mi to z hlediska koní vyhovovalo v Irsku, tam mně vše opravdu bavilo celou dobu, protože to dělají na mnohem lepší úrovni, než je zvykem tady u nás. Tady v Čechách mně spíš elán opakovaně opouští a tak tomu bylo i naposled, když jsem se ve finále v roce 2006 dostal do stavu (důvod popsán výše), kdy mi následně aktivní činnost u koní téměř nechyběla mnoho let.

Věřím, že za ty roky o koních něco vím a dokážu dobře rozumět jejich povahám. Z toho důvodu si v mnohém umím pokud možno v klidu poradit a téměř s každým koněm se "nějak dohodnu". V některých jiných věcech naopak úplně nevynikám, mám třeba zábrany jít do větších rizik, především nerad pokouším případná zranění koní v dostizích. Bohužel jsem toho častým svědkem na závodišti v Pardubicích, kdy snad za každé dostihové odpoledne s 8 dostihy, přijde o život v důsledku zranění v průměru 1 kůň. Stává se to i jinde, ale v těch Pardubicích je nejvíce těžších překážkových dostihů s největším počtem startujících, takže ta pravděpodobnost maléru je vyšší. U rovinových dostihů k takovým událostem dochází o mnoho méně, ikdyž tu a tam se taky něco přihodí. U mně to mívá za následek obavy s tím, že se koním dlouhodobě snažím hledat snadnější uplatnění, než na jaké by třeba měli (dostihy s nižší konkurencí, na relativně snadnějších závodištích apod.). Prostě koním spíš hledám jednodušší cestu životem, podobně jako jsem to občas v životě dělal sám. Cílem je mít koně v pořádku a pokud možno eliminovat rizika zranění a toto je pro mně zásadnější, než úspěch a peníze za výhry v dostizích. Určitě bych nikdy nedával koně do takového dostihu, který by mohl být nad jeho možnosti a výkonnost. V případě, že se to nevyvíjí na trati ideálně a není velká šance na úspěšné dokončení, je lepší koně zastavit a nepokračovat. Zásadní je pak najít schůdnější řešení v podobě změny v tréninku nebo najití vhodnějších typů dostihů z hlediska jejich délky a obtížnosti překážek. Někdy by bylo nejlepší řešení koně, kterým se opakovaně nedaří a mají časté pády na překážkách, zcela stáhnout z dostihového provozu a nepokoušet osud jejich i soupeřů, protože chybující kůň často způsobí pád a zranění i dobrého koně, který se s ním dostane nevyhnutelně do kontaktu.

Mám už postupem času svůj umírněnější přístup k dostihům proto, že i dostihový kůň žije jen jednou a má v rámci možností právo na lepší život. Myslím si, že není dobré honit dostihové koně nadoraz s cílem získávat slávu za každou cenu. Lepší je dělat to na pocit, bez zbytečných tlaků a mít všestrannější systém tréninků, aby to koně i lidi okolo nich především bavilo. Můj přístup u koní mám odjakživa opatrnější a víc jsem u toho přemýšlel. Je potřeba mít přehled, co se děje okolo a ne pouze jet na náhodu, důležité je zejména v dostihu sledovat soupeře okolo a předvídat. Dá se tak určitě často vyhnout krizovým situacím a předejde se zbytečným pádům a zraněním, navíc to pomůže k lepší taktice a výsledku. Nejvíc problémů se může stát, když se něco uspěchává se začínajícími nebo nezralými koňmi, protože pak to je spíš sázka do loterie, která nemusí skončit dobře. Jsem zásdně pro to, takové hektické, převážně mladé koně nechtít, protože se musí většinu věcí složitě učit a často ani to moc nepomůže. Takovéto starosti už bych nechtěl zažít, takže jednoznačnou preferencí pro mně jsou už delší dobu ideálně valaši nebo hřebci od 4 let výše, kteří už vše základní umí a mají určitou spolehlivost, jsou prověření a vyzkoušení. Zkrátka raději pořídit 4-6 letého koně, který je už trochu zkušený a ví se o něm více, ikdyž je zpravidla finančně nákladnější. Zásadně bych nikdy nechtěl nějakého mladého začínajícího ročka nebo dvouletka a učit ho všechno od nuly a následně pak po delší době zjistit, že to nemá své výsledky. Rovněž do překážkového provozu nemám úplně v oblibě klisny, které bývají náladové a je s nimi většinou více složitých situací a starostí. Samozřejmě mnozí můžou říct, že mám v tomto svém vybírání nejlépe vyhovujících koní zásadní zádrhel, který nepatří k úrovni odborníka. Takto to ale po zkušenostech mám a asi je dobře, že mám jasno. Nakonec se za žádného velkého odborníka ani nepovažuji a tak mi může být jedno, co si myslí ti, kdož nevidí do detailů do toho, co je mým cílem. Vždy raději pracuji s koňmi, kteří už něco umí a pokud jsem takové v životě potkal, tak mi i něco dali, hlavně v mých opětovných začátcích po pauze od roku 1984. Od té doby jsem si zvykl na to, že mám více v oblibě starší a zkušené koně, než abych dělal ze sebe nebo domluvených žokejů kaskadéry a před každou jízdou měl obavy, jak to dopadne. Nechci aby lidi ve stáji zbytečně riskovali úraz kvůli nějakému prokazatelně problematickému koni. Pravda je rovněž i to, že jen se spolehlivým a zkušenějším koněm se dá při rozumném a kvalitním tréninku uspět na dobré úrovni v nějaké větší výzvě. Vzorem jsou mi nejvíce Irové, kterým převážná většina překážkových koní skáče zcela automaticky a spolehlivě, jako dobře seřízené stroje. Mají na to své dokonalé metody tréninku a rovněž možnost vhodného výběru z velkého počtu odchovaných koní, a proto jsou tradičně v nejvyšší překážkové lize světa, kam patří i Britové a Francouzi.