Koně, ovce, traktory, seno, oves, brambory.

 Číslo 1

Zemědělský občasník

Časopis příznivců farmaření, koní a dostihů 

Ekonomika pěstování některých plodin

Dále (níže) povídání o koních a zemědělství 

Plodina: Brambory konzumní
Varianta: Konvenční technologie

Plodina: Kukuřice na zrno
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

Plodina: Mák setý
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

Plodina: Oves
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

Plodina: Slunečnice
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

O koních a dostizích

Jak ses v životě dostal ke koním?

Hlavním důvodem moji cesty směrem, kterým jsem se shodou okolností vydal, bylo moje dětství v malém městě v Polabí, nedaleko Prahy. To je známé kromě hraběte Šporka a zámeckým parkem se sochami Matyáše Brauna, také tradicí místního dostihového závodiště. Přímo u něho byla vždy tréninková centra dostihových koní, v dobách mého dětství a mládí pod vedením velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. Většina lidí asi pozná, že se jedná o město Lysá nad Labem, kde je odjakživa velký počet koní, zejména dostihových. Já se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. Jelikož jsem nechodil do školky, mohl jsem si pohody a klidu na dvorku náležitě užívat. Asi i díky tomu jsem měl v životě dlouho introvertní povahu, minimálně až do konce studií na VŠ. V sousedství domku mých prarodičů, kde jsem trávil dětství, byl také bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se převážně parkurovým ježděním. V těchto místech jsem začal chodit ke koním, protože mně tam přivedl známý mojí mamky. Byl to jeden z šéfů tehdejšího jezdeckého oddílu a já jsem mohl začít chodit ke koním, zpočátku pod jeho vedením. Byla to změna, do té doby jsem se totiž v jiných oficiálních zájmových činnostech nenašel, všude tomu (i mně) asi něco chybělo. Například mně vyhodili ze šachového klubu, docela brzy po několika týdnech, protože místo trpělivého přemýšlení nad partií šachu, jsem se tam popral. Nebavilo mně totiž chodit někam, kde jsem býval tak 18. z 20 a kde bylo z mého pohledu moc lidí. Většinou jsem se tedy spíš zabýval něčím, co mně v daném období bavilo a nepotřeboval jsem k tomu chodít organizovaně do společnosti. Občas jsem se pohyboval jen tak po městě s nějakým kamarádem nebo často i sám. Zpět ale k těm koním, proč jsem tam vůbec začal chodit. Nebyl jsem z koňařské rodiny a možná jsem neměl ani extra velký talent, ale časem mně to začalo bavit a chodil jsem tam rád a pravidelně. Základní jezdecký výcvik jsem u prvního trenéra absolvoval bez problémů a tak jsem měl šanci posunout se dál, což znamenalo zkusit uspět v parkurových soutěžích. Jenže v přípravě na ně jsem již narazil na novou trenérku, takovou energickou ambiciozní paní. To mi moc ideálně nevyhovovalo a následně jsem pak neměl ani potřebnou trpělivost, takže mně to postupně přestávalo bavit. Neseděl mi ani jednotvárný dril na malém prostoru jízdárny a kolbiště. V reakci na to jsem se rozhodl začít vynechávat tréninky až jsem skončil úplně. Potom jsem se opět vrátil k mému převážně samotářskému počínání, činností okolo techniky, stavbě modelové železnice a občasnému plácání se po městě. Hlavně jsem se těšil, až zase pojedeme v létě k moři do NDR, což byl pro mně v tomto období mého života vrchol celého roku z hlediska zážitků. Byl jsem stále takový introvertní samotář a nevyhledával jsem větší společnost lidí ani vrstevníků. Vzpomínám si, jak jsem kdysi musel brzy skončit i v klubu leteckých modelářů, jelikož jsem si tam dělal převážně věci k modelové železnici. Často jsem v té době chodil také k dědovi, který i přes vyšší věk stále provozoval zámečnickou dílnu s doplňkovou opravnou jízdních kol. Tam jsem se od něho alespoň něco naučil, což se mi v životě později nejednou hodilo. Přibližně rok po mém odchodu od parkurových koní jsem v průběhu letních prázdnin, těsně před nástupem na gymnázium, potkal mého staršího kamaráda. On totiž kdysi chodil do téhož jezdeckého oddílu jako já (kde jsem to měl už taky ukončené) a nabídl mi, abych to šel s ním zkusit k dostihovým koním. Těch bylo tehdy v Lysé poměrně hodně na více místech, nejen u zmíněného závodiště. Měl jsem se jít podívat do menší stáje úplně na konci Lysé nad Labem (směrem na Nymburk), ale mně se tam zpočátku vůbec nechtělo. Těsně předtím jsem se totiž vrátil z letního tábora v NDR, kde jsem se seznámil s kamarádkou odtamtud a v hlavě jsem měl jiné myšlenky, než zrovna na koně. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a přišel tam na nezávazné seznámení se s provozem stáje. Bylo tam tehdy asi 8-10 koní včetně několika ustájených od jiného podniku. Z toho byli vždy tak 3 pro steeplechase dostihy, dále 2 chovné klisny s hříbaty a tak 3 zbývající vesměs mladí koně do rovinových dostihů z jiného podniku (kterým se chodil věnovat jiný trenér). Na první pohled to bylo pro mně něco úplně jiného a zdálo se, že i lepšího. Trénovalo se na loukách a v přírodě, občas se jelo i na velké závodiště, byla u toho mnohem větší a přirozenější volnost. Jenže ta stáj a systém jejího provozování měla i některá skrytá negativa, což se bohužel ukázalo až později v průběhu mého působení. Z dnešního pohledu tam nebyla jiná perspektiva, než se scházet u koní s kamarády a známými a svézt se na koních v tréninku nejčastěji na louce mezi Lysou a Stratovem. Pravda je ta, že to vedl nadšenec, který to dělal po práci (byl opravář zemědělských strojů) a nezbývalo mu moc času, jelikož měl na starosti v průměru tak 6 koní. To, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti, jsem sice věděl, ale k odchodu jinam jsem se rozhodl až mnohem později. Důvod byl v tom, že v té době tam chodil ten můj kámoš a já jsem ani tehdy ještě nebýval moc akční na to, abych si zkusil něco zařídit sám v neznámém prostředí. Nechci kritizovat to, kde jsem prožil několik let, ale to zmíněné působiště mi mělo své limity. Překážkoví koně, které jsem tam postupně já zažil, byli většinou z vlastního chovu toho podniku, bohužel pro dostihy téměř nepoužitelní. Vyjet s nimi někam závodit tak bylo z dnešního pohledu fiasko. Například si vzpomínám, jak jeden kůň jménem Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel i před dostihem, dokázal třeba 10x postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil), v dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic. Jen jeden z koní v té stáji byl velmi dobrý (Dolar), ale toho si jezdil tehdejší šéf (info více zde), protože si ho sám chystal s cílem jet Velkou pardubickou. V podstatě kromě toho šéfa jsme tam ostatní byli v té době spíš takoví "nazdárci" (já jsem měl aspoň základy z jezdeckého oddílu, ale v tomto moc použitelné nebyly), takže žádná hitparáda to rozhodně nebyla. Rovněž lidem, kteří měli v té stáji rovinové koně, se moc nedařilo uplatnit u renomovaných trenérů na závodišti, tak se raději realizovalii po práci u nich na této vedlejší štaci. Toto ale není potřeba brát jako kritiku, byla to realita té dávné doby a asi můžeme být rádi, že jsme měli možnost tu zábavu provozovat. Pravda je ta, že z koní, kteří tam tehdy byli v tréninku, se dostali dva až do Velké pardubické, přičemž Dolar již byl zmíněn (účast ve VP v roce 1981) a pak ještě Valencio, který byl ve stáji jen 2 roky (jako dvou a tříletý). Ten později vyhrál Velkou pardubickou v roce 1986 a následně ještě startoval ve Velké národní v Aintree u Liverpoolu. V té době byl trénován panem Františkem Holčákem ve Velkých Karlovicích, takže náš vliv na jeho úspěchy byl minimální, pokud kdy nějaký vůbec byl.

Jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních byla v Lysé u místního závodiště v tréninkovém centru paní Palyzové. Nakonec jsem působení v té původní malé stáji utlumil a zmizel jsem odtamtud. Následně jsem se začal objevovat konečně tam, kde to pro mně mělo v té době více smysl, ale i tak jsem přemýšlel, jak to budu všechno dál dělat. To se brzy téměř vyřešilo samo, jelikož mně v létě 1982 přijali na VŠ v Praze a já pak přestal mít na koně čas úplně. Zprvu jsem plánoval chodit jezdit do Lysé na závodiště, ale času moc nebylo a hlavně to neladilo se studiem v Praze. Tak jsem to stále nějak odkládal a s lidmi odtamtud se potkával převážně v neděli na dostizích, které jsem chodíval občas sledovat do Velké Chuchle.

Od zahájení studií na VŠ jsem tedy měl od aktivní činnosti u koní pauzu, a ta se protáhla až na rok a půl. Zda to bylo dobře nebo ne je těžké hodnotit, protože jsem tenkrát potřeboval mít čas hlavně na školu. Tam jsem začal mít naštěstí dobré výsledky asi i díky tomu, že jsem tehdy nechodil ke koním a měl jsem tak na studium čas a klid. Ve svém volnu jsem sportoval jen občas a hlavně běhal, jen na pohodu pro můj dobrý pocit. Stačilo mi pak už jen občas posedět u kafe, vína nebo piva s osvědčenými kámoškami a kámoši a tu a tam se zajít podívat o víkendu na dostihy. Vypadalo to tehdy buď na ještě pokračující pauzu od aktivit u koní, v lepším případě na pokračování v Lysé na závodišti, kde jsem měl pořád nějaké kontakty s aktivním děním. Dlouhá pauza bez pravidelného ježdění už ale nevěštila nic dobrého. Po čase se to změnilo shodou okolností směrem, který jsem vůbec nepředpokládal. Bylo to někdy v polovině druháku VŠ na jaře 1984 a tehdy jsem občas zašel na kafe nebo víno s jednou kamarádkou (shodou okolností to byla starší sestra jedné v té době úspěšné žokejky). Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych znovu začal pravidelně s ježděním a chodil s ní do dostihové stáje k trenérovi Minaříkovi (ve své době špičkový žokej a později i úspěšný trenér) ve Velké Chuchli. Přiznám, že se mi tam nechtělo, jelikož jsem si jednak zvykl na pohodový studentský život bez aktivit navíc a pokud bych vůbec chtěl sám z vlastního rozhodnutí někam ke koním, tak jedině k paní Palyzové do Lysé, kde jsem to z minulosti už dobře znal. Je jasné, že jít do Chuchle jsem podstoupil jen kvůli přesvědčování od té kámošky. Můj začátek v té stáji podle mého očekávání nebyl vůbec ideální, což jsem po dlouhé pauze bez ježdění sám dopředu tušil. Neměl jsem tehdy dobrou formu ani sebevědomí a trenér mi vzápětí dal najevo, že to není hitparáda a například při ježdění ani dobře neodhaduji tempo. To jsem musel uznat a snažil jsem se to zlepšit, nicméně pak jsem měl další zádrhel. Trenér mi začal hlídat to, zda jsem si ve svém volnu mimo stáj dal nějaké pivo, a tak jsem se postupně z více důvodů necítil dobře. On měl samozřejmě svoji pravdu, protože on o mně párkrát slyšel, že jsem seděl "u nejednoho piva", ikdyž výhradně mimo čas práce u koní a někde v restauraci. Nakonec jsem se z této první "štace" rozhodl z více důvodů po 3 měsících odejít a byl jsem rozhodnutý s koňmi ve Velké Chuchli skončit. V podstatě to celkově bylo pro mně určité ponaučení a stál jsem nohama na zemi. Uznávám, že jsem v lecčem zaslouženě "sklidil ovoce" z mojí činnosti v minulosti (hlavně v té malé stáji v Lysé v době studií na gymnáziu) a také té dlouhé pauzy od ježdění. Když jsem si jel poslední den odstěhovat věci z té Chuchle, asi úplnou shodou okolností si mně na poslední chvíli všiml jeden trenér a taky ještě jeden žokej. Ti mi nakonec rozmluvili rozhodnutí se tam na to vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem ve Velké Chuchli tedy pokračoval u jiného trenéra a jako výpomoc jsem občas přitom působil v dalších stájích, když to bylo potřeba (např. při zranění jejich jezdců apod.). Časem jsem se celkově snad něco naučil od těch v tehdejší době nejlepších trenérů v profesionálním prostředí. Zážitků bylo za ty roky více než hodně, což by se sem ani nevešlo, tak o tom někdy jindy. 

Byl jsi někdy pracovně v zahraničí?

V první půlce 90. let jsem byl kromě 2 týdnů v Londýně a mých pravidelných výjezdů do Německa, také na delší dobu v Irsku, konkrétně v Galway. Byl jsem tam pracovně na přímluvu jednoho známého z Anglie. V té době to byl můj společník z obchodní firmy založené v roce 1992, jehož manželka pocházela z Prahy. Poznal jsem ho v prostředí mně známém, protože chodil v Praze občas sázet na dostihy. Firma se nám však po roce vlivem jednoho společníka kterého přivedl on, začala v průběhu roku 1993 dostávat do krize, kterou jsem neměl pravomoc ovlivnit.  Nakonec jsme z ní odešli oba a já byl po čase opět v situaci, kdy jsem chtěl nejlépe odejít od všeho někam daleko. Přes jeho známé mi tedy vyjednal možnosti práce v Irsku u koní. Když jsem tam po vyřízení nutných formalit dorazil, nabídli mi práci - takový zajímavý job spojený s údržbou místního závodiště a tréninkových drah pro koně a navíc zajišťování přepravy koní na různé dostihy, které se tam běhají často a na mnoha místech. Ke koním u profi trenéra jsem tam chodil jezdit podle časových možností v průběhu dne a také ve volném čase, protože mně zajímalo jak to tam dělají. Tehdy tam se mnou byla také moje kámoška z Německa, což mi určitě pomohlo v tom, že jsem to tam líp zvládal. Našla si tam hned první týden zajímavý job v obchodní sféře, já jsem tam po celou dobu zůstal při mých osvědčených činnostech, protože mně práce na závodišti a u trenérů dostihových koní bavila. Kromě náplně našich prací jsme měli také možnost občas ve volném čase cestovat a  tu a tam se setkávat s místními lidmi a některé kontakty vydržely dodnes. Celkově tem pobyt tam se stal zpětně velmi dobrou a nezapomenutelnou zkušeností. Nebýt rodinných důvodů, asi už bych se do ČR tehdy nevracel a zůstal bych v zahraničí, nejspíš však nakonec v Německu. K tomu jsem měl své důvody a navíc jsem to tam dobře znal už od dětství (více zde). Jak už to někdy bývá, tak se vše vyvinulo jinak, vrátil jsem se, zůstal tady a následně jsem se tu opět musel aklimatizovat. Posuzovat můj návrat zpět sem do ČR z hlediska mého následného působení a spokojenosti tady je poněkud složité, protože jsem tu pak v mnohém desítky let opět převážně "plaval".
Pracovně si nejvíc cením svých zkušeností a "know how" právě z Irska a jsem dodnes ve spojení s lidmi odtamtud, díky nimž u nich vše stále sleduji. Mám to tak, že všem z Irska v dostihovém sportu už desítky let fandím, samozřejmě také v případě soupeření s většinou účastníků z ČR. Dobré vztahy mám tradičně s koňaři ze Slovenska, Británie, Německa, Francie, Polska a Itálie. Samozřejmě, že mám některé kamarády a mnohé známé i mezi koňaři z ČR a těm vždy přeji užívat si radost z tohoto sportu v co nejlepším zdraví koní a lidí okolo. Mimo dění u koní tady ale s místním životem občas "nesouzním" ideálně a dovedu si představit jiná a vhodnější místa k mému životu. Možná je trochu výstižné, když o mně někteří kolegové říkají, že jsem "Baron z Lysé" (ikdyž odtamtud jsem měl v životě od mládí často namířeno spíš do světa).

Co bys řekl o koních v souvislosti s dostihovým sportem?

Koně pro mně představují skoro celý život velmi zajímavou náplň, ikdyž začátky jsem měl trochu složitější. Je potřeba se tomu ale věnovat s nadšením, a to bez ohledu na čas i finance. Toto vše jsem u koní v mém životě i přijal a respektoval.

Co se týká dostihového provozu v České republice, je tu u toho odjakživa právě již zmíněný nedostatek financí. Místní patrioti navíc české dostihy rádi a pochopitelně přeceňují, což je vidět hlavně na Velké pardubické, jejíž pořadatelé se ve skutečnosti již velmi dlouho marně snaží nalákat kvalitní zahraniční konkurenci. Reálný stav dostihového sportu v Čechách i opravdovou úroveň Velké pardubické současné doby, popisuje výstižně velmi zkušený trenér zde.  Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Když porovnáme částky za výhry v rovinových dostizích, je mezi ČR a vyspělým světem až propastný rozdíl. I v sousedním Německu, které není úplná dostihová velmoc, jsou dotace klasických dostihů v přepočtu 25 x vyšší, než u nás. Příklad nedávno: OAKS ČR pro 3 leté klisny v Karlových Varech, dostih s celkovou dotací 500 tis. Kč a ve stejný den OAKS v Německu s celkovou dotací 500 tis. Euro. Z oblasti překážkových dostihů lze uvést další srovnání: zdaleka nejvíce dotovaný dostih v ČR, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč (což není ani 200 tis. Euro), je jediný štědře dotovaný dostih v Čechách, jinak se tu běhají překážkové dostihy převážně o podprůměrné peníze. Česká republika má spolu se Slovenskem v rámci Evropy v přepočtu na 1 dostihového koně dokonce nejnižší možnost výdělku peněz z cen za výhry a umístění v dostizích (o tomto problému a tzv. "dotacích" dostihů za výhry a umístění je více zde). To například v Británii, Francii, Irsku, ale třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1,1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Pak je tam plno dostihů, ve kterých se běhá o peníze podobné jako jsou ve Velké pardubické, ale ty dostihy jsou kratší (4 - 5 km a často i skokově snadnější). Pro zahraniční majitele tedy není moc co řešit, přestože závodiště v Pardubicích je ve velmi dobrém stavu a celkově má své unikátní kouzlo. Velká pardubická je podle mého názoru stále kvalitní a prestižní evropský dostih a ani peníze v něm nejsou úplně malé (5 mil. Kč), pro kvalitní zahraniční konkurenci to ale už dávno nestačí. Poblíž v Evropě jsou zajímavé dostihy například ve Wroclavi (2-3 x ročně překážkový dostih 5-5,5 km o 1 mil. Kč v přepočtu), v již zmíněném Meranu a rovněž všechny cross-country Crystal Cup série. Zpravidla se v uvedených dostizích běhá nejen o dobré peníze, ale je možné se také podívat do zajímavých míst. Součástí Crystal Cupu je i Velká pardubická, která je v rámci této série nejvíce dotovaným dostihem.

Zatím dostihy v ČR celkově nemají úplně špatnou úroveň, ale pozoruji mimo jiné postupné rušení regionálních menších závodišť i snižování počtů dostihů. Od roku 2025 údajně již nebudou žádné dostihy ani v kolesách u Kladrub, kde bylo v provozu cca 20 let pěkné překážkové závodiště. Navíc se již přestaly běhat překážkové dostihy v Mostě i Karlových Varech. Důvodem jsou vysoké náklady na údržbu překážkových drah spolu s nedostatkem startujících koní, protože mnozí majitelé buď preferují starty v Pardubicích nebo jezdí s koňmi čím dál více do zahraničí. Rovněž opravdu schopných překážkových žokejů je v poslední době čím dál méně a jezdí sem zejména do Pardubic často překážkoví žokejové z Francie a přímo na Velkou pardubickou také z Británie a Irska. Většinou bývají angažovaní převážně na koně českých majitelů.

Například ve Velké Chuchli, centrálním závodišti je takový stav, že v porovnání s minulostí je zde jen něco přes polovinu dostihových dnů. Zajímavý je trend, kdy více než 50 % startujících koní v rovinových dostizích má v sedle ženy, které se v posledních letech objevují také čím dál více i v překážkových dostizích. Jde převážně o schopné a perspektivní jezdkyně, většina z nich to zvládá opravdu velmi dobře. Nebýt žen se zápalem ke koním, které mají celkově k přírodě a zvířatům blíže, byl by dostihový provoz zejména v Čechách v čím dál větších problémech. Je to dáno i tím, že muži v současnosti obecně nemají zájem aktivně provozovat tento sport, ať už z důvodu jiných životních lákadel dnešní doby, ale také kvůli tomu, že populace je čím dál vyšší a tak při výšce 180 cm a více nelze udržet váhu vhodnou pro dostihy. Koně vyžadují celoživotní dlouhodobou a trpělivou práci s nadšením a to se u současné mladé generace už nenachází v takové míře, jako tomu bylo před 30 a více lety.

Obecně je tady odjakživa složité dostat se k úspěšnému trénování dostihových koní. Do roku 1989 byly pozice trenérů obsazené zkušenými matadory a nebyla šance na nic jiného, než u nich dělat ve stáji a v lepším případě jezdit dostihy. To šlo u nich dělat i amatérsky jako hobby, což byl většinou i můj případ. Pak přišla nová doba tržního mechanismu a postupně se začali osamostatňovat původní zavedení trenéři a situace byla v tomto podobná, jako za dávných časů. Pouze se z jejich postů zaměstnanců plemenářských podniků, státních statků či JZD stali podnikatelé, jejichž klientelu začali stále více tvořit soukromí majitelé koní. Já jsem pokračoval dál coby amatér ve volném čase a jinak jsem měl téměř vždy jiné výdělečné činnosti. Proč je složité dělat koně jako zaměstnání, má kromě již zmíněného, více důvodů. Je to dáno i podmínkami a situací v tomto oboru, kde je mimo jiné tradičně nedostatek financí. Navíc je zde poměrně velká konkurence na malém prostoru přece jen spíš okrajově vnímaného sportu. Často u dostihů působí rodiny, ve kterých je to celé generace tradicí, takže oni mají dnes už svoje vlastní tréninková centra a nelze jim trvale na vyšší úrovni konkurovat. Dále jsou to tréninkové centrály bohatých podnikatelů, kteří zaměstnávají u svých koní profesionální trenéry a personál stájí. Uspět dobře v takové konkurenci není snadné, nicméně občas může i stáj nadšenců porazit zavedené profíky a to je na tom to zajímavé a má to své kouzlo. 

Do roku 1989 to tady u koní mělo jasný nalajnovaný systém, který měl své výhody i nevýhody. Pro člověka, který třeba chtěl jen jezdit (v tréninku nebo i dostihy), to bylo možná příznivější než později, kdy se do všeho dostal tržní mechanismus a soukromí majitelé koní logicky více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře pro možnosti zkusit působit v zahraničí. Od roku 1990 jsem začal podnikat a koně jsem s tím později musel nějak skloubit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Od této doby jsem začal sledovat i uznávat dostihy nejprve v Německu a pak i v zemích s nejvyšší úrovni dostihového sportu, tedy Irsku, Británii a Francii. V blízkosti tréninku dostihových koní jsem byl v první půli 90. let rok a půl ve zmíněném Irsku, kde to nejen z tohoto pohledu, bylo nejlepší. Po návratu zpět do ČR jsem měl nejdřív opět pauzu, asi rok. V této činnosti jsem se tady už chtěl zabývat jen tím, co mně bavilo a co jsem dobře zvládal. Většinou jsem se totiž rád "vozil" na solidních a spolehlivých koních a ta všední nekonečná práce okolo, mně bavila o poznání míň. Je mi blízký i styl závodění, kdy se žokej v dostihu nenápadně a chytře veze a v hlavě má dobrou taktiku, jak se v závěru pokusit překvapit soupeře a co nejlíp prosadit. V tomto jsem obdivoval umění žokejů Ferdinanda Minaříka staršího a jeho mladšího syna Filipa. Na překážkách se mi nejvíc líbil styl a taktika německého žokeje Petera Gehma. Urputné silové ježdění mně nikdy moc nezaujalo a sám jsem na takové počínání ani neměl ideální předpoklady. To mi ale nijak nevadilo, protože obecně u všeho raději přemýšlím, taktizuji a používám hlavu, než abych dřel jako buldok a zbytečně si rozbíjel hubu, doslova i obrazně řečeno. Občas jsem si u něčeho taky tu "hubu rozbil", ale tomu se nedá úplně vyhnout. Zvlášť když jsem něco svému okolí nebo i sám sobě dokazoval a potřeboval jsem mít to své "ego", asi jako každý, jen to někdo nepřizná. Nakonec jsem se shodou náhod dostal v létě roku 1996 do pozice sponzora a později majitele překážkových koní. Mít svoji dostihovou stáj jako majitel samozřejmě vyžadovalo poměrně velké finance. Postupně přišlo i několik vítězství a řada umístění, mj. v Pardubicích v menších dostizích. Nebylo to asi úplně špatné období, dokonce jsem se na necelou sezónu dostal v roce 1998 i do stáje pana Josefa Váni a viděl jsem ho při práci v roli trenéra a žokeje. Po roce 2006 jsem postupně činnost (z jistých ne zrovna příjemných důvodů spojených s nesolidností lidského faktoru) utlumil a mnoho let jsem vše okolo koní a dostihů sledoval jen nepravidelně z povzdálí.

Mým plusem kromě "know how", především z dávného pobytu v Irsku je i to, že dokážu celkem dobře rozumět povahám koní. Díky tomu si v mnohém umím pokud možno v klidu poradit a téměř s každým koněm se "nějak dohodnu". V některých jiných věcech naopak úplně nevynikám, mám třeba zábrany jít do větších rizik, především nerad pokouším případná zranění koní v dostizích. Bohužel jsem toho častým svědkem na závodišti v Pardubicích, kdy snad za každé dostihové odpoledne s 8 dostihy, přijde o život v důsledku zranění v průměru 1 kůň. Stává se to i jinde, ale v těch Pardubicích je nejvíce těžších překážkových dostihů s největším počtem startujících, takže ta pravděpodobnost maléru je vyšší. U rovinových dostihů k takovým událostem dochází o mnoho méně, ikdyž tu a tam se taky něco přihodí. U mně to mívá za následek obavy s tím, že se koním dlouhodobě snažím hledat snadnější uplatnění, než na jaké by třeba měli (dostihy s nižší konkurencí, na relativně snadnějších závodištích apod.). Prostě koním spíš hledám jednodušší cestu životem, podobně jako jsem to občas v životě dělal sám. Cílem je mít koně v pořádku a pokud možno eliminovat rizika zranění a toto je pro mně zásadnější, než úspěch a peníze za výhry v dostizích. Určitě bych nikdy nedával koně do takového dostihu, který by mohl být nad jeho možnosti a výkonnost. V případě, že se to nevyvíjí na trati ideálně a není velká šance na úspěšné dokončení, je lepší koně zastavit a nepokračovat. Zásadní je pak najít schůdnější řešení v podobě změny v tréninku nebo najití vhodnějších typů dostihů z hlediska jejich délky a obtížnosti překážek. Někdy by bylo nejlepší řešení koně, kterým se opakovaně nedaří a mají časté pády na překážkách, zcela stáhnout z dostihového provozu a nepokoušet osud jejich i soupeřů, protože chybující kůň často způsobí pád a zranění i dobrého koně, který se s ním dostane nevyhnutelně do kontaktu.

Mám už postupem času svůj umírněnější přístup k dostihům proto, že i dostihový kůň žije jen jednou a má v rámci možností právo na lepší život. Myslím si, že není dobré honit dostihové koně nadoraz s cílem získávat slávu za každou cenu. Lepší je dělat to na pocit, bez zbytečných tlaků a mít všestrannější systém tréninků, aby to koně i lidi okolo nich především bavilo. Můj přístup u koní mám odjakživa opatrnější a víc jsem u toho přemýšlel. Je potřeba mít přehled, co se děje okolo a ne pouze jet na náhodu, důležité je zejména v dostihu sledovat soupeře okolo a předvídat. Dá se tak určitě často vyhnout krizovým situacím a předejde se zbytečným pádům a zraněním, navíc to pomůže k lepší taktice a výsledku. Nejvíc problémů se může stát, když se něco uspěchává se začínajícími nebo nezralými koňmi, protože pak to je spíš sázka do loterie, která nemusí skončit dobře. Jsem zásdně pro to, takové hektické, převážně mladé koně nechtít, protože se musí většinu věcí složitě učit a často ani to moc nepomůže. Takovéto starosti už bych nechtěl zažít, takže jednoznačnou preferencí pro mně jsou už delší dobu ideálně valaši nebo hřebci od 4 let výše, kteří už vše základní umí a mají určitou spolehlivost, jsou prověření a vyzkoušení. Zkrátka raději pořídit 4-6 letého koně, který je už trochu zkušený a ví se o něm více, ikdyž je zpravidla finančně nákladnější. Zásadně bych nikdy nechtěl nějakého mladého začínajícího ročka nebo dvouletka a učit ho všechno od nuly a následně pak po delší době zjistit, že to nemá své výsledky. Rovněž do překážkového provozu nemám úplně v oblibě klisny, které bývají náladové a je s nimi většinou více složitých situací a starostí. Samozřejmě mnozí můžou říct, že mám v tomto svém vybírání nejlépe vyhovujících koní zásadní zádrhel, který nepatří k úrovni odborníka. Takto to ale po zkušenostech mám a asi je dobře, že mám jasno. Nakonec se za žádného velkého odborníka ani nepovažuji a tak mi může být jedno, co si myslí ti, kdož nevidí do detailů do toho, co je mým cílem. Vždy raději pracuji s koňmi, kteří už něco umí a pokud jsem takové v životě potkal, tak mi i něco dali, hlavně v mých opětovných začátcích, konkrétně v období od roku 1984 a dále. Od té doby jsem si zvykl na to, že mám více v oblibě starší a zkušené koně, než abych dělal ze sebe nebo domluvených žokejů kaskadéry a před každou jízdou měl obavy, jak to dopadne. Nechci aby lidi ve stáji zbytečně riskovali úraz kvůli nějakému prokazatelně problematickému koni. Pravda je rovněž i to, že jen se spolehlivým a zkušenějším koněm se dá při rozumném a kvalitním tréninku uspět na dobré úrovni v nějaké větší výzvě. Vzorem jsou mi nejvíce Irové, kterým převážná většina překážkových koní skáče zcela automaticky a spolehlivě, jako dobře seřízené stroje. Mají na to své dokonalé metody tréninku a rovněž možnost vhodného výběru z velkého počtu odchovaných koní, a proto jsou tradičně v nejvyšší překážkové lize světa, kam patří i Britové a Francouzi. V dostizích fandím nejvíce Irům a z českých stájí koním z Lokotransu.

Kterou značku traktoru bys doporučil a proč?

Pravda je ta, že jsem v životě jezdil jen se Zetory. V mládí u koní se starými Zetory 25 a 50 Super, pak se Zetorem 7011 a na školním statku VŠ s Crystalem 8011. Původně jsem si myslel, že pokrok dnešní doby se Zetoru v tom zásadním dařil, protože třeba nový Crystal 170 HD i Forterra 150 HD a 140 HSX se zdály jako perspektivní a kvalitní, odolné, cenově dostupné stroje. To do jisté míry možná ano, ale perspektivu a jistotu pro mně jako zákazníka, již u této značky tak moc nevidím. Důležitá je i dostupnost náhradních dílů, servisu i příslušenství, což situace Zetoru v poslední době (rok 2024) do budoucna nezaručuje. Velmi dobře na mně dosud působil Zetor Crystal 170 HD, velké plus bylo navíc to, že Zetor Crystal 170 má výborný německý motor Deutz 6,1  Bohužel je otázka, co se Zetorem bude dále - více zde . Věřím, že servis a náhradní díly budou na Zetory dostupné nadále dobře a že tradiční značka z trhu úplně nezmizí.

Vynikající jsou traktory firmy Deutz Fahr z Německa, protože důležitá u traktoru je zejména kvalita stroje jako takového a jistota servisu, navíc ještě spolehlivost, odolnost, nízké náklady. To vše německý výrobce s velkou tradicí zaručuje. Optimální z hlediska poměru výkonu a ceny jsou traktory Deutz Fahr řady 6170 nebo Deutz Fahr 6180 . Takový traktor jako třeba Valtra S 416 je už z říše snů. Pravda je ta, že já jsem ve výsledku takový spíš traktorista s přidanou hodnotou teoretických znalostí ze zemědělství, než opravdový komplexní zemědělec.