Koně, ovce, traktory, seno, oves, brambory.

Dostihový sport v ČR

Velké úspěchy Sabiny Mokrošové:

Hattrick na závodišti v Mostě (4. 5. 2024):

Vítězství v zahraničí (Milano) 21. 4. 2024 v prestižním dostihu:

Další videa z dostihů:

Dostihový sport v ČR bojuje s nedostatkem financí.

Francie, Anglie nebo Irsko - země, kde dostihoví fanoušci uživí prosázenými penězi téměř celý sport, ve kterém bojují o triumfy žokejové v sedlech čtyřnohých atletů. Vsadit si na svého oblíbeného koně je tradiční zábavou i pro návštěvníky českých závodišť, ale i kvůli odlišnému způsobu financování jsou tady dostihy spíš chudým sportem.

... nejen s tímto souvisí otázka na koňaře :

Uvažoval jsi někdy o tréninku dostihových koní jinak, než to dělat jen jako zábavu ?

Neuvažoval, protože v dostihovém sportu v České republice je minimálně v posledních několika desítkách let nedostatek financí. Do budoucna to může být s dostihy v ČR navíc složité, protože v Evropě v některých zemích dochází k omezování dostihového provozu s výjimkou těch zemí, kde mají dostihy velkou tradici a význam. Bohužel jsou i země EU, jako například Rakousko nebo Řecko, kde dostihový sport už skončil úplně. V České republice to naštěstí zatím ještě nehrozí, mimo jiné i díky staronovému prezidentovi Jockey clubu panu Dr. Charvátovi. Místní patrioti české dostihy rádi a pochopitelně přeceňují, což je vidět i na Velké pardubické, jejíž pořadatelé se ve skutečnosti již velmi dlouho marně snaží nalákat kvalitní zahraniční konkurenci. *

K trénování bych ještě doplnil zajímavou skutečnost, a to že v posledních letech v ČR nemají ani někteří opravdu renomovaní trenéři (např. Wroblewski nebo Olehla - oba trenéři mimo jiné vítězů Velké pardubické), už několik let odpovídající klientelu z řad majitelů koní v ČR. Český dostihový provoz je totiž specifický a k tomu má ve srovnání třeba s Irskem, Francií, Británií, jen velmi malý potenciál. Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Příkladem je i nejvíce dotovaný dostih, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč, což je cca 200 tis. Euro. Jenže například v Británii, Francii, Irsku a třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1,1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Svoji roli vidím už jen v pomoci s přípravou koní rodinných a našich blízkých známých. A pokud by mně něco ještě lákalo, tak bych případně zkusil poskytnout podporu a zázemí někomu ze zahraničí, kdo by měl zájem v českých dostizích startovat. O profesionální působnosti v tomto oboru jsem ale neuvažoval, protože jsem to vždy raději provozoval jako zábavu, pro radost a odreagování od všedního života. U dostihů v ČR se navíc obávám postupného útlumu, ubývá závodišť i počty dostihů, rovněž opravdu schopných překážkových žokejů je v poslední době málo. Když se podíváte na rovinové dostihy například ve Velké Chuchli, tak téměř polovina startujících koní má v sedle ženy. V překážkových dostizích se v posledních letech objevují ženy také čím dál více, přičemž jak je sleduji, jde převážně o schopné a perspektivní jezdkyně. Buďme za to jen rádi, protože většina žen to zvládá opravdu velmi dobře a jen díky nim vše zatím může pokračovat na dobré úrovni. V dostihově vyspělém zahraničí se také i v překážkových dostizích pohybují velmi úspěšné ženy, v Irsku Rachael Blackmore, mimo jiné vítězka Velké národní i Zlatého poháru v Cheltenhamu a dalších 700 dostihů. V Británii je vynikající Gina Andrews, vítězka cca 350 dostihů a tradiční účastnice největších steeplechase světa. Její výsledky jsou obdivuhodné, protože to dělá jako hobby a ne jako profesionál.

Zkrátka nebýt žen, které mají celkově k přírodě a zvířatům blíže, byl by dostihový provoz v čím dál větších problémech. Je to dáno i tím, že muži v současnosti obecně nemají zájem aktivně provozovat tento sport, ať už z důvodu jiných životních lákadel dnešní doby, ale také kvůli tomu, že populace je čím dál vyšší a tak při výšce 180 cm a více nelze udržet váhu vhodnou pro dostihy.

Co se týká mých cílů, nejsem v tomto úplný patriot, protože více než české dostihy odjakživa uznávám především ty irské, britské a francouzské. Z těch pro nás dostupných mně více než Pardubice zajímají spíš dostihy ve Wroclavi, Meranu a cross-country Crystal Cup série. Zpravidla se tam taky běhá o dobré peníze a je možné se podívat do zajímavých míst. Nechtěl bych to už dělat jinak, než jen jako hobby, tedy bez zbytečných tlaků. Pokud mám možnost ovlivnit trénink, tak rozhodně nejsem zastánce toho, honit dostihové koně nadoraz s cílem získávat slávu za každou cenu. Určitě chci, aby tréninky byly rozmanité a koně i lidi okolo nich to především bavilo. To ale neznamená, že se trénuje málo, protože příprava musí být kvalitní a do krosů je nutný navíc všestranný skokový trénink. Přístup ke všemu musí být zodpovědný, protože mezi koňmi nejen v dostizích Crystal Cupu nebývá velký výkonnostní rozdíl a často se bojuje o umístění v těsných rozestupech až do cíle. Když se pak něco občas povede v takovém dostihu, je to ideální třešnička na dortu.

Celý rozhovor (nejen o koních) je zde.

* Reálný a nezaujatý pohled na dostihový sport v Čechách popisuje výstižně jeden velmi zkušený trenér zde.

K situaci v českém "Turfu" se níže ve videu vyjadřuje i pan JUDr. Jiří Charvát, prezident Jockey clubu ČR a mnoho let významný a úspěšný podporovatel dostihového sportu: