O koních, farmaření a životě

Otázky a odpovědi nejen k farmaření

pojednání o zemědělství z netradičního pohledu:

Jak ses v životě dostal k zemědělství?

Já se za opravdového zemědělce považovat snad ani nemůžu, protože k tomu došlo převážně vlivem životní situace a souhrou náhod. Od dětství jsem totiž žil téměř na venkově (v malém městě 30 km od Prahy) a babička s dědou měli u domku zvířata všeho druhu (králíky, slepice, krůty, kachny, kozu, prase). V sousedství byl bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, kam jsem v necelých 11 letech začal chodit ke koním. Přivedl mně tam jeden známý mojí mamky, který tam byl ve vedení klubu. Vzpomínám si, že jsem to chtěl asi po 2 letech a několika nevýrazných umístěních v parkurech (okolo 8.-10. místa z 20) ukončit a chodil jsem tam tehdy jen kvůli mému kamarádovi. V tom období jsem se tak nějak "hledal" a jezdecký sport nelze dělat na dobré úrovni, když se tomu nevěnuje 100 %. Je důležité říct, že jsem až do začátku studia na VŠ v 18 letech neznal žádný velkoměstský život a byl jsem spíš introvert. Asi ve 14 letech jsem se vlivem zmíněného kamaráda nakonec dostal k dostihovým koním, nejprve v Lysé n. L. ke koním pro steeplechase dostihy a později při studiích VŠ k trenérům ve Velké Chuchli. Vztah ke koním a dostihům mně pak v různých rolích provází střídavě dodnes, ale měl jsem v tom i pauzy, jednu velmi dlouhou. Zajímavé bylo, že mně z těch mých několika životních přestávek u koní, zpět přivedly vždy ženy (uměly mně přesvědčit, že je škoda to zabalit). Nejvíce ze všeho mě odjakživa zajímají dostihy steeplechase a cross-country.

Co se týká přímo zemědělství, tak jsem schopen v praxi úspěšně zvládat asi jen louky a výrobu sena, k tomu možná nějaké pícniny na orné půdě. Víc bych asi zatím nemohl úspěšně dělat, zejména z časových důvodů. Jsem tedy jen takový příležitostný hobby "farmář", žádný komplexní zemědělec s dlouhou tradicí.

Jaké máš vzdělání a jak ho dokážeš využít v praxi (zaměstnání, podnikání, volném čase)?

Na základní školu i gympl jsem chodil v Brandýse nad Labem, jenže asi od 5. třídy ZŠ mně to moc nebavilo s výjimkou Němčiny, jelikož to byla jazykovka a kvůli tomu jsem tam chodil. Raději jsem v té době byl ve volném čase u koní nebo jsem taky dělal různé "kraviny", než abych doma seděl pravidelně u učebnic. Na gymnáziu to pokračovalo podobně a měl jsem převážně kolísavé průměrné výsledky. To způsobilo skutečnost, že jsem se po maturitě dostal sice na "zemědělku" (VŠZ), jenže na provozně ekonomickou fakultu. Ta tehdy ani neměla současnou prestiž a bývala spíš ve stínu dalších fakult, jako byla třeba agronomická a mechanizační. Ale naštěstí jsme tam měli taky pro mně zajímavé praktické výrobní předměty, jako např. zootechnika, rostlinná a živočišná výroba, krmení zvířat, traktory a mechanizace apod., které mne narozdíl od těch ekonomických a dalších předmětů, bavily. V podstatě mně ta ekonomika a jí příbuzné obory spíš zajímala jen z nutnosti, ikdyž jsem to zvládal, občas i takticky než úplně odborně. Co mně ale mnohem více bavilo, tak všechno se zootechnickým, agronomickým nebo mechanizačním zaměřením, a tak celkově na tu VŠZ v Praze - Suchdole vzpomínám rád. Školu jsem dokončil bez problémů a s velmi dobrými výsledky. S tím co umím, bych asi v zemědělství mohl být spíš agronom, možná zootechnik nebo pracovat se zemědělskými stroji. Určitě bych se nezkoušel realizovat na podnikové či podnikatelské úrovni v ekonomických činnostech spojených s podvojným účetnictvím a detailním plánováním. Do toho bych se i přes svou praxi v úřadě raději sám od sebe nepouštěl, přestože určité znalosti mám. Mám ale soudnost a tak uznávám, že profesi ekonoma bych asi neměl na vyšší úrovni provozovat, protože by mně to ani nebavilo. Jsem povahou více univerzální praktik, než nějaký pečlivý detailista a analytik. Před časem jsem si udělal poměrně náročný kurz v úplně jiné sféře, konkrétně v oboru doprava na železnici. Původně to sice byl jen takový rozmarný pokus k odreagování se, který ale nakonec vyšel a dokončil jsem to. S nadsázkou můžu říct, že jsem se všemi důsledky člověk téměř "devatera řemesel" a když se zamyslím, tak třeba moje VŠ vzdělání mi v životě nepřineslo finančně asi ani korunu přidané hodnoty. Ke svým činnostem jsem totiž většinou VŠ nepotřeboval vůbec a pokud ano, tak v zaměstnání za nijak zajímavé peníze.

Jaká jsi měl v životě zaměstnání?

Po dokončení studií jsem nejdřív vystřídal 2 několikaměsíční pokusy na náhodu a pak jsem to vážněji zkusil na radu rodičů asi rok a půl přímo v mém oboru (zemědělský ekonom), jenže v kanceláři a to mně tehdy moc neoslovilo, což jsem tak nějak tušil už při studiích na VŠ. Měl jsem představy jít raději do praxe, než do kanceláře, v krajním případě i mimo původní obor. Moc jsem tím tehdy své okolí nepotěšil, takže jsem přemýšlel, co dál. Naštěstí pro mě jsem se hned po „revoluci“ ke konci roku 1989 rozhodl pro změnu. Od začátku roku 1990 jsem pak 20 let podnikal v různých oborech (autodoprava, obchodní společnost se známými z Británie, pak samostatně různé převážně obchodní činnosti) a k tomu jsem pořád věnoval celý svůj volný čas překážkovým koním. OSVČ činnost mě bavila v životě asi nejvíc, však bych ji sám nikdy neukončil, kdybych se kdysi nedostal nezaviněně do zádrhelu. Posledních 15 let od konce podnikání v roce 2009 mně to opět zaválo k zemědělství, ale převážně v podobě teorie a úřadování. Získal jsem tím mimo jiné i některé nové vědomosti, takže jsem to bral převážně pozitivně, co ale bude dál, ukáže čas. Ve svém volnu se jinak zabývám úplně jinými činnostmi, abych se odreagoval a měl pokud možno zajímavější život.

Jaký vztah máš k moderním technologiím a IT technice?

Moderní technologie jsou dobré, pokud jde třeba o vylepšení dopravního prostředku nebo komfortu v práci i domácnosti. Ale třeba k IT technice v podobě počítačů mám vztah jen jako k prostředku usnadnění nutné administrativní práce. Moje hobby to asi nikdy nebylo, s výjimkou dočasného nadšení během několika týdnů po koupi nového počítače. Ve škole (v 80. letech, s výjimkou nějaké spíš teorie na VŠ, kterou jsem proplul skoro nedotčen) mně to minulo, takže do roku 1989 jsem se s tím setkal jen okrajově, a to převážně doma v podobě domácího jednoduchého počítače Atari 130 XE (mám ho v krabici dodnes). Od začátku mojí kariéry "na volné noze" (1990) až do mých 36 let věku v roce 2000 jsem nic takového nepotřeboval a tak mi výpočetní technika vůbec nechyběla. Potom jsem si v roce 2001 spíš z nutnosti k podnikání koupil svůj první plnohodnotný computer (PC s Windows) a vše se pak postupně naučil výhradně jako samouk z příruček. Zvládl jsem to asi tak na lepší průměr. Přestože s tím pracuji skoro každý pracovní den, není to moje nejoblíbenější činnost. Ve volném čase i doma se snažím používání výpočetní techniky minimalizovat. Hlavní problémy současné IT techniky vidím v tom, že je bohužel poměrně často nespolehlivá. Počítače, mobily, tablety, systémy v autech apod. jsou sice téměř všude, ale mnohdy je to i zbytečné a složité. Negativem jsou časté aktualizace, které občas kontraproduktivně vedou k nestabilitě systémů, velmi nepříjemné je rychlé morální zastarávání hardwaru, nutící nás k dalším investicím. Když se navíc občas objeví nějaký chybující IT "odborník" (což se nevyhýbá ani renomovaným výrobcům a značkám), tak se pak bohužel i z vyspělé techniky může snadno stát něco, co nám může ve výsledku komplikovat až otravovat život.

Byl jsi někdy pracovně v zahraničí a kde bys chtěl pracovat dnes?

Ano, v první půlce 90. let jsem byl v součtu více než rok a půl v Irsku, pracoval jsem tam u dostihových koní a později nějaký čas i jako řidič rozvozu zemědělských potřeb a jakýsi "obchoďák" v tomto oboru. Většinu času tam byla se mnou kamarádka z Německa, kterou jsem znal od prázdnin roku 1978, prožitých z půlky v blízkosti Berlína. V současnosti, kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl být opět nejraději v Německu, kam jsem často jezdil od dětství do tehdejší NDR. Od mládí se tam dodnes často vracím, důvodů jsem k tomu měl hodně. Nebýt různých rodinných okolností, tak jsem tady v ČR už od roku 1993 dodnes velmi pravděpodobně nežil. Osud tomu ale chtěl jinak, takže jsem tady, ale občas by to mohlo být lepší. Dovedu si představit svůj život v Německu a práci tam třeba u železnice. Více to vysvětlím na závěr. Přiznám, že od mých školních let (výuka Němčiny od 3. třídy, cestování do NDR od 10 let věku) se mi v Německu pohybuje velmi dobře a dodnes mně to tam občas láká víc, než realita života tady v ČR.

Uvažoval jsi někdy o tréninku dostihových koní jinak než to dělat jen jako zábavu?

Neuvažoval, protože dostihový sport je v České republice okrajový a tak se potýká téměř odjakživa s nedostatkem financí. Do budoucna to nevidím vůbec optimisticky. Místní patrioti význam českých dostihů přeceňují, ale ve skutečnosti se zde jedná o málo významný sport.

Já už v současnosti ani neplánuji aktivní účast v dostizích v České republice, protože mi zdejší dostihový provoz přestal vyhovovat už cca před 20 léty. Pravda je ta, že třeba mezi roky 2006 a 2021 jsem to 15 let vůbec nedělal, s výjimkou několika návštěv do roka na dostizích nebo u kamarádů koňařů. Měl jsem k tomu ale své docela závažné důvody. Zejména v roli majitele jsem se totiž v letech 1996 - 2006 opakovaně setkal s nesolidním přístupem od profesionálů jak přímo v českém dostihovém provozu, tak i od lidí z branže koňařů mimo dostihy. Někteří trenéři si ze mně asi chtěli udělat sponzora svých neúspěchů (a účtovali mi například neprovedené služby). Svérázný přístup českých profesionálů zažil i jeden z významných a úspěšných majitelů a činovníků dostihového sportu v ČR a část z toho je k přečtení na odkazu zde. Ve finále mně dokonce bratr jednoho mého spolužáka ze ZŠ podvodem připravil o bývalého dostihového koně. To už bylo "silné kafe" a tak jsem se rozhodl si od všeho odpočinout a nějak se to protáhlo na již zmíněných 15 let. Od té doby můj zájem směřuje převážně do zahraničí, protože tady v ČR už nemám k lidem takovou důvěru, jako dřív. To jsem ale odbočil.

K trénování bych tedy ještě doplnil zajímavou skutečnost, že v posledních letech v ČR nemají ani někteří opravdu renomovaní trenéři (např. Wroblewski nebo Olehla - oba trenéři mimo jiné vítězů Velké pardubické), už několik let odpovídající klientelu z řad majitelů koní v ČR. Český dostihový provoz je totiž specifický* a k tomu má ve srovnání třeba s Irskem, Francií, Británií, jen velmi malý potenciál. Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Příkladem je i nejvíce dotovaný dostih, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč, což je cca 200 tis. Euro. Jenže například v Británii, Francii, Irsku a třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1,1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Moji roli vidím už jen v pomoci s přípravou koní rodinných a našich blízkých známých. A pokud by mně něco ještě lákalo, tak bych případně zkusil poskytnout podporu a zázemí někomu ze zahraničí, kdo by měl zájem v českých dostizích startovat. O profesionální působnosti v tomto oboru jsem ale nikdy ani neuvažoval, protože jsem nevěřil, že by to zde mohlo být jako hlavní činnost realizovatelné. Dostihy v ČR vnímám spíš v postupném útlumu, ubývá závodišť i počty dostihů, budoucnost tedy nevidím ideálně. V některých zemích EU, jako jsou Rakousko nebo Řecko, dostihový sport už skončil úplně. Mým cílem tak prioritně nejsou dostihy v ČR, ani v Pardubicích. Nejsem v tomto úplně místní patriot, protože odjakživa víc uznávám irské, britské a francouzské dostihy. Z těch dostupných mně zajímají dostihy ve Wroclavi, Meranu a dostihy Crystal Cup série. Zpravidla se tam běhá o dobré peníze a navíc je možné se podívat do zajímavých míst. Už bych to nechtěl dělat jinak, než jen jako hobby, tedy bavit se bez zbytečných tlaků. Pokud mám možnost ovlivnit trénink, tak rozhodně nejsem zastánce toho, honit dostihové koně nadoraz s cílem získávat slávu za každou cenu. Určitě chci, aby tréninky byly rozmanité a koně i lidi okolo nich to především bavilo. To ale neznamená, že se trénuje málo, protože naopak musí být kvalitní příprava a do krosů i velmi precizní skokový trénink. Nasazení v dostizích pak je samozřejmě maximální, protože mezi koňmi v dostizích Crystal Cupu není velký výkonnostní rozdíl a často se bojuje urputně až do cíle. Když se pak něco občas povede v takovém dostihu, je to ta nejlepší třešnička na dortu.

* Reálný a nezaujatý pohled na dostihový sport v Čechách popisuje výstižně jeden velmi zkušený trenér zde.

Kterou značku traktoru bys doporučil a proč?

Pravda je ta, že jsem v životě jezdil jen se Zetory. V mládí u koní se starými Zetory 25 a 50 Super, pak se Zetorem 7011 a na školním statku VŠ s Crystalem 8011. Myslím si, že pokrok dnešní doby se Zetoru v tom zásadním úspěšně daří, protože třeba nový Crystal 170 HD i Forterra 150 HD a 140 HSX jsou velmi kvalitní, odolné a cenově dostupné stroje, s velmi dobrým poměrem „výkon/cena“. Důležitá je dostupnost náhradních dílů, servisu i příslušenství. V současnosti vidím z hlediska kombinace dobré ceny za solidní výkon velmi pozitivně nový Zetor Crystal 170 HD. Velké plus je navíc to, že Zetor Crystal 170 má výborný německý motor Deutz a rovněž už lze do něho implementovat prvky tzv. precizního zemědělství. Pro běžné použití stačí zemědělská navigace s daty o pozemcích a jejich stavu. Důležitá u traktoru je zejména spolehlivost, odolnost, nízké náklady a snadnost ovládání, což Zetor splňuje.

Nejsem žádný úspěšný boháč, takže Crystal 170 HD je z mého pohledu stroj na hranici možností. Navíc tuto investici v mém případě lze realizovat jen za prostředky, získané na doplatku výměnou části kvalitní orné půdy na více místech za stejnou výměru luk, ale vcelku. Pokud si někdo myslí, že se traktor dá v dnešní době pořídit za dotace, tak se mýlí. Zejména v ČR tomu tak není, o čemž je i článek na odkazu zde. Ono to není jen o traktoru, ale také o nákladných strojích k němu, to mimo jiné vysvětluje článek na odkazu zde. Přiznám se, že přesně ani nevím jak takové dotace v praxi zařídit, přitom se v trochu souvisejícím oboru delší dobu pohybuji. Zvládám jen vyřízení dotací na plochu, podmínky čerpání investičních a dalších dotací moc neznám. Vidím v tom ale výhodu, že nebudu případně kvůli dotacím k něčemu vázán dlouhodobě a teoreticky tak s tím můžu kdykoliv skončit, asi mi jde ale spíš jen o ten pomyslný pocit svobody. Ze zemědělství mi vyhovuje činnost související převážně jen s loukami a výrobou pícnin, tedy sekání, sušení a balíkování sena a senáží převážně na prodej. Ještě bych zvládal pícniny na orné půdě, víc komodit ale ve větším objemu asi ne.

Co řekneš závěrem, máš konkrétní plány do budoucna?

Závěr vyplývá ze všeho takový, že jsem možná v mládí měl šance i naděje na něco víc, než že jsem se ve skutečnosti minul povoláním a tím jsem se dopracoval k mému "devateru řemesel", díky nimž nějak rozmanitě přežívám. Musím mít svůj způsob pohybu v tom všem, což je kombinace více činností a zájmů. Na druhé straně téměř nevyužívám komfortní městský život a za mnoho letech strávených v Praze mně moc neoslovilo to, co lidé ve větších městech nejvíc hledají, např. kulturu, koncerty, divadla, historické památky, lepší restaurace. Na lákadla městského života v Praze nějak nemám čas, protože ve svém volnu raději vyrážím za většinou mých aktivit jinam.

Pokud nemusím, tak se v životě raději vyhýbám dlouhodobému plánování, protože jakmile se moc plánuje, přichází tlak a s ním nepohoda. Důležité je hlavně zdraví a vše další už pak vždy půjde. Pro mně je základ pestrý život všestranného člověka a občas nechat věcem volný průběh. Věnovat se jediné činnosti na stále stejném místě není pro mě úplně ideální, a tak mám raději život otevřený více možnostem. Umím držet svá očekávání v rozumných dimenzích tak, abych nebyl v případě horšího průběhu zklamán. V mém "devateru řemesel" vidím určitou nezávislost a v něčem i možnost svobody práce "sám na sebe". Potřebuji mít věci nastavené takto, abych měl pocit, že nejsem ničeho a nikoho otrokem.

Můj vztah k Německu

V NDR jsem byl poprvé s mojí mamkou v letech 1975, 76 a 77, vždy na dovolené cca 10 dní u Baltu, konkrétně ve Warnemünde a hotelu Strandhotel přímo u pláže. Vzápětí po těchto dovolených (1975-77) přišlo léto roku 1978, kdy jsem byl nedaleko Berlína u Berlínských jezer na sportovně-vojenském táboře pro děti příslušníků armád tehdejší Varšavské smlouvy (NDR, PLR, MLR), na který velice rád vzpomínám dodnes. Zásadní z té doby byla totiž mimo jiné kámoška z tehdejší NDR, s kterou jsem se tam poznal. Už tehdy mi konverzace v německém jazyce nedělala žádné problémy, měl jsem totiž za sebou 6 let solidní výuky němčiny na ZŠ v Brandýse nad Labem. Přiznám se, že od roku 1978 jsem měl v hlavě často myšlenky na "emigraci" do NDR, a to hlavně z důvodu abych se mohl s kámoškou častěji vidět, ale rovněž mi v NDR vše ideálně vyhovovalo. Později jsme spolu byli kromě mnoha setkání v tehdejší NDR (včetně delší dovolené v roce 1987 opět v Rostocku a Warnemünde) i dlouhodobě pracovně v Irsku, v letech 1993-94. Mělo to pak další pokračování. Jak je vidět, tak od mých dětských let byla NDR skoro mým osudem a líbilo se mi tam často více, než tady. Politiku tehdejší ani dnešní do toho nikdy netahám a neřeším ji, protože to by mi jen otravovalo život a odvádělo by mně to od pro mě mnohem důležitějších věcí.

Moje opakované vracení se k Baltu (Rostock, Warnemünde, Stralsund, Wismar, Sassnitz...), delší i kratší pobyty a výlety do Berlína, Lipska, Drážďan, Karl-Marx Stadtu (Chemnitz), Pirny a mnoha dalších měst, má pro mne neopakovatelné kouzlo dodnes. Nemám problém přiznat, že jsem takový celoživotní cestovatel do dnes už dávno bývalé NDR a tak rád a nostalgicky navštěvuji tamní místa častěji, než mnohá v ČR. Dodnes si umím sám sebe představit, jak žiju v Německu a jezdím tam třeba na železnici (klidně i jako topič na historické železnici, např. Molli Bahn). Nejraději bych tam byl u Baltu a pracoval tam buď na železnici nebo třeba i jako řidič, případně v přístavu či na trajektu. Kromě Rostocku a okolí se mi líbí v Lübecku, Stralsundu a v Hamburku.