Můj život u koní
O koních a dostizích
Jak jsem se dostal ke koním a dostihům
Hlavním důvodem toho, že jsem se shodou okolností v životě dostal ke koním, bylo moje dětství v Lysé nad Labem. Ta je známá kromě hraběte Šporka a zámeckým parkem se sochami Matyáše Brauna, také tradicí místního dostihového závodiště. Přímo u něho byla vždy tréninková centra dostihových koní, v dobách mého dětství a mládí pod vedením velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. Většina lidí asi pozná, že se jedná o město Lysá nad Labem, kde je odjakživa velký počet koní, zejména dostihových. Já se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. Jelikož jsem nechodil do školky, mohl jsem si pohody a klidu na dvorku náležitě užívat. Asi i díky tomu jsem měl poměrně dlouho introvertní povahu, minimálně až do 5. třídy základní školy. V sousedství domku mých prarodičů, kde jsem trávil větší část raného dětství, byl také bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se převážně parkurovým ježděním. V těchto místech jsem začal chodit ke koním, jelikož mně tam přivedl známý mojí mamky. Byl to jeden z bývalých zkušených jezdců a tehdejší šéf toho jezdeckého oddílu. Já jsem tam začal jezdit na koních zpočátku pod jeho vedením, a to bylo dobré. Byla to celkově pro mně pozitivní změna, protože do té doby jsem se v žádných jiných oficiálních zájmových činnostech nenašel, všude tomu (a taky mně) asi něco chybělo. Například jsem byl předtím vyhozen ze šachového klubu, docela brzy po několika týdnech, protože místo požadovaného trpělivého přemýšlení nad partií šachu, jsem se tam popral. Nebavilo mně totiž chodit někam, kde jsem býval tak 18. z 20 a kde bylo z mého pohledu moc lidí, sedících jen potichu u stolu nad hrou, z mého pohledu spíš pro důchodce. Většinou jsem se tedy spíš zabýval něčím, co mně v daném období bavilo a nepotřeboval jsem k tomu chodít organizovaně do uzavřené společnosti intelektuálů. Občas jsem se pohyboval jen tak po městě s nějakým kamarádem nebo sám. Zpět ale k těm koním, proč jsem tam vůbec začal chodit. Nebyl jsem z koňařské rodiny, ale brzy mně to začalo bavit a chodil jsem tam rád a pravidelně. Základní jezdecký výcvik jsem u prvního trenéra absolvoval bez problémů a tak jsem měl šanci posunout se dál, což znamenalo zkusit uspět v parkurových soutěžích. Jenže v přípravě na ně jsem již narazil na novou trenérku, takovou energickou ambiciozní paní. To mi moc ideálně nevyhovovalo a postupně jsem ztrácel motivaci tam pravidelně chodit, až jsem časem skončil úplně. Potom jsem se opět vrátil k mému převážně samotářskému počínání, činností okolo techniky, stavbě modelové železnice a občasnému plácání se po městě. Hlavně jsem se těšil, až zase pojedeme v létě k moři do NDR, což byl pro mně v tomto období mého života vrchol celého roku z hlediska zážitků. Vzpomínám si, jak jsem kdysi musel brzy skončit také v klubu leteckých modelářů, jelikož jsem si tam dělal převážně věci k modelové železnici. Často jsem v té době chodil k dědovi do dílny, který přes vyšší věk stále provozoval zámečnickou dílnu s doplňkovou opravnou jízdních kol a tam jsem měl možnost se od něho alespoň něco naučit. Přibližně rok po mém odchodu od parkurových koní jsem v průběhu letních prázdnin, těsně před nástupem na gymnázium, potkal mého staršího kamaráda. On totiž kdysi chodil do téhož jezdeckého oddílu jako já a nabídl mi, abych to šel s ním zkusit k dostihovým koním. Těch bylo tehdy v Lysé poměrně hodně na více místech, nejen u zmíněného závodiště. Měl jsem se jít podívat do menší stáje úplně na konci Lysé nad Labem (směrem na Nymburk), ale mně se tam zpočátku moc nechtělo. Těsně předtím jsem se totiž vrátil z letního tábora v NDR, kde jsem se seznámil s kamarádkou odtamtud a v hlavě jsem měl převážně myšlenky na ni a ne tak už na můj návrat ke koním. Nakonec jsem se nechal přemluvit a přišel tam na seznámení se s provozem stáje. Bylo tam tehdy asi 8-10 koní včetně několika ustájených od jiného podniku. Z toho byli vždy tak 3 pro steeplechase dostihy, dále 2 chovné klisny s hříbaty a tak 3 zbývající vesměs mladí koně do rovinových dostihů z jiného podniku (kterým se chodil věnovat jiný trenér). Na první pohled to bylo pro mně něco úplně jiného a zdálo se, že lepšího. Trénovalo se na loukách a v přírodě, občas se jelo také na velké závodiště, byla u toho mnohem větší a přirozenější volnost. Zpočátku jsem byl spíš takový samozvaný "kovboj", který se ocitl v něčem novém. Prostředí se dá popsat tak, že to byla lokalita na východním okraji města, kde jsem mohl jezdit na koni po louce, která vedla souběžně se silnicí ke zmíněnému Stratovu (ta pak vedla dál přes Kostomlaty do Nymburka). Byl jsem tam veden k tomu, pokud možno z koní nepadat a když už se to stane tak koně nepustit, aby neutekl. Mělo to důvody zejména v tom, že z jedné strany louky byla poměrně frekventovaná silnice a z druhé ve větší vzdálenosti, hlavní železniční trať do Nymburka a Kolína. Byly to docela zajímavé časy, ale ta stáj a systém jejího provozování měla také některá skrytá negativa. To se ukázalo až později v průběhu mého působení, kdy jsem si to začal uvědomovat. Nebyla tam totiž větší perspektiva, než se scházet u koní s kamarády či známými a jezdit v tréninku, nejčastěji na již zmíněné louce mezi Lysou a Stratovem, výjimečně na protější straně směrem k Milovicím. Zhruba 2 x měsíčně jsme jeli na koních na opačný konec města, trénovat na místní závodiště. Jedině tam byly regulérní překážky, které byly součástí dostihů steeplechase, pořádaných tak 2x do roka v Lysé nad Labem. Koně, které jsme měli k dispozici pro občasnou účast v dostizích byli spíš svérázní, než aby měli dobrou výkonnost (vzpomínám si zejména na Daktariho, který byl z nich nejsvéhlavější, pak Důvěru, Dyanita a Drakénu). Pravda je ta, že to vedl nadšenec, který to dělal výhradně po práci (byl opravář zemědělských strojů) a nezbývalo mu moc času se tomu v omezených podmínkách věnovat na lepší úrovni, jelikož měl denně na starosti cca 6 koní. To, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti, jsem sice věděl, ale k odchodu jinam jsem se rozhodl až později. Nechci kritizovat to, kde jsem prožil několik let, ale mělo to tam své limity, vyplývající ze specifické situace vyloženě amatérské stáje. Překážkoví koně, které si odtamtud pamatuji, byli většinou z vlastního chovu toho podniku, bohužel většina z nich se nijak úspěšně v dostizích neuplatnila. Vyjet s nimi někam závodit se tak z dnešního pohledu blížilo fiasku. Například si vzpomínám, jak již zmíněný Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel také před dostihem, dokázal třeba 10x postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil). V dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic a stalo se, že třeba ani neodstartoval. Jen jeden z koní v té stáji byl velmi dobrý (Dolar), ale toho jezdil výhradně tehdejší šéf stáje, protože ho sám chystal s cílem zúčastnit se Velké pardubické. Pravda je ta, že z koní, kteří tam tehdy byli v tréninku, se dostali dva až do Velké pardubické, přičemž Dolar již byl zmíněn (účast ve VP v roce 1981) a pak ještě Valencio, který byl ve stáji jen 2 roky (jako dvou a tříletý). Ten později vyhrál Velkou pardubickou v roce 1986 a následně ještě startoval ve Velké národní v Aintree u Liverpoolu. V té době už byl několik let trénován legendárním trenérem Františkem Holčákem ve Velkých Karlovicích, takže náš vliv na úspěchy Valencia nebyl asi žádný.
Jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních byla v Lysé u místního závodiště v tréninkovém centru paní Palyzové. Když jsem si toto konečně uvědomil, tak jsem působení v té původní malé stáji utlumil a zmizel jsem odtamtud "za lepším". Následně jsem se po delší době začal objevovat tam, kde to pro mně mělo větší perspektivu a smysl. Přemýšlel jsem o plánech, jak to budu všechno dál dělat, aby se mi podařilo zlepšovat si výsledky. To se však brzy situačně vyřešilo samo, jelikož mně v létě 1982 přijali na VŠ v Praze a já pak přestal mít na koně dostatek času. Rozhodně to ale bylo lepší, než jít na dva roky na vojnu. Zprvu jsem dále chodil jezdit do Lysé na závodiště, ale času moc nebylo a hlavně to neladilo s rozvrhem předmětů VŠ v Praze. Po zahájení studia jsem pak měl čas už jen o víkendech, což byl z hlediska tohoto sportu jistý útlum.
Od zahájení studií na VŠ jsem tedy měl v aktivní činnosti u koní takový "úsporný režim", a ten se protáhl skoro až na rok a půl. Zda to bylo dobře nebo ne je těžké hodnotit, protože jsem tenkrát potřeboval mít čas hlavně na školu. Tam jsem začal mít naštěstí dobré výsledky asi i díky tomu, že jsem tehdy v průběhu týdne (pracovní dny) nechodil ke koním a měl jsem tak na studium čas a klid. Změnilo se to až později, úplnou shodou okolností, a to směrem, který jsem vůbec neměl v plánu. Bylo to v polovině druháku VŠ koncem února 1984, a tehdy jsem občas chodil na kafe nebo víno popovídat s jednou o několik let starší kamarádkou z prostředí dostihů (shodou okolností to byla sestra jedné v té době úspěšné žokejky). Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych s ní chodil do dostihové stáje k trenérovi Minaříkovi (ve své době špičkový žokej a později i úspěšný trenér) ve Velké Chuchli. Přiznám, že se mi tam moc nechtělo, plánoval jsem pokračovat u paní Palyzové v Lysé, kde jsem vše už za ty roky dobře znal. Došlo však k tomu, že jsem se rozhodl to do Chuchle jít zkusit. Můj začátek tam ale nebyl úplně ideální, jakobych to předem trochu tušil. Trenér mi vytýkal, že při ježdění dobře neodhaduji tempo, podle jeho představ. To jsem předtím pro praxi až tolik nepotřeboval, jelikož jsem nebyl specialista na rovinové dostihy (měl jsem vyšší váhu), ale musel jsem uznat jeho připomínky a snažil jsem se to zlepšit. To se mi docela brzy podařilo s jeho pomocí vyřešit. Dodnes jsem mu za všechny rady a možnost vidět ho při práci a ježdění opravdu vděčný, protože on byl mistr taktiky a jeden z nejlepších žokejů historie českých dostihů, jezdil prestižní dostihy na vysoké úrovni až do roku 1992. Nicméně vzápětí mi pár úspěchů stoupnulo do hlavy a měl jsem bohužel zádrhel, konkrétně s mojí disciplínou a životosprávou. Trenér mi začal hlídat to, zda jsem si ve svém volnu mimo stáj dal nějaké pivo, a tak postupem času bylo dusno. On měl samozřejmě pravdu, protože o mně párkrát slyšel, že jsem seděl "u nejednoho piva", ikdyž výhradně mimo čas práce u koní a někde v restauraci. Nakonec jsem se po jeho asi páté přednášce o škodlivosti alkoholu a tvrdému ultimátu v oblasti životosprávy "urazil" a z této první "štace" se rozhodl po cca 4 měsících odejít. Byl jsem rozhodnutý s koňmi ve Velké Chuchli skončit a jít zpět do Lysé, kde jsem se u koní cítil víc jako doma. S odstupem času uznávám, že jsem u pana Minaříka z velké části selhal já, a to jen kvůli mojí nedisciplinovanosti. V podstatě to následně bylo pro mně ponaučení, že když si člověk začne myslet jak to má pod kontrolou a zvládá vše nejlíp, přijdou většinou brzy problémy. Je potřeba si to přiznat, což jsem neudělal a zabalil jsem to předčasně z důvodu osobní ješitnosti. Dopadlo to však pro mně ještě dobře, protože jsem měl asi opět "kliku" (jako mnohokrát v životě, nejen u koní). Když jsem si totiž jel poslední den odstěhovat věci z té Chuchle, asi úplnou shodou okolností si mně všiml jeden trenér a taky ještě jeden žokej. Ti mi nakonec rozmluvili moje rozhodnutí se na působení v Chuchli úplně vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem ve Velké Chuchli tedy pokračoval u jiného trenéra a jako výpomoc jsem občas přitom působil v dalších stájích, když to bylo potřeba (např. při zranění jejich jezdců apod.). Postupem času jsem se v průběhu více než 6 let tak měl možnost něco naučit od těch v tehdejší době nejlepších trenérů v profesionálním prostředí. Po revoluci jsem od roku 1990 zas postupně víc působil v Lysé nad Labem, kde dlouhodobě byli mimo jiné zejména dva opravdu špičkoví trenéři, paní Eva Palyzová a pan František Vítek. Zážitků bylo v tom období od jara 1984 až do roku 1992 plno a byly to celkově úspěšné časy. O tom ale kdyžtak někdy jindy, zabralo by to tu hodně místa.
Je potřeba si uvědomit to, že do roku 1989 měl zdejší systém dostihového provozu jasný nalajnovaný řád, který měl své výhody a nevýhody. Pro člověka třeba jako jsem byl já, který chtěl převážně jen jezdit (v tréninku nebo dostihy), to bylo tehdy určitě příznivější než později, kdy se do všeho dostal tržní mechanismus a soukromí majitelé koní logicky více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře pro možnosti zkusit působit v zahraničí.
Já jsem od roku 1990 začal různě zkoušet podnikat a koně jsem s tím musel nějak skloubit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Přiznám, že moje podnikání v letech 1990-91 nebyla žádná hitparáda, jelikož jsem ho neměl na 1. místě mých priorit. V té době jsem totiž více jezdil opět do Německa, zejména mimo sezónu, to znamenalo tehdy od konce října do března, na téměř všechny víkendy, a to výhradně v osobních záležitostech. Od té doby jsem ale také začal sledovat dostihy v zemích s vyšší úrovni dostihového sportu než tady v Čechách, tedy samozřejmě nejdříve v Německu a později postupně v Irsku a Británii, časem také ve Francii. Přímo v dostihovém provozu u koní jsem byl od roku 1993 v Irsku, kde to z tohoto pohledu bylo určitě nejlepší a hodně mně to tam bavilo. Po následném návratu zpět do ČR v létě 1995 jsem měl trochu pauzu od koní, protože jsem především řešil důležité rodinné záležitosti ve více směrech. V činnosti u koní jsem se tady případně plánoval zabývat už jen tím, co mně bavilo a co jsem dobře zvládal. Po téměř roce útlumu mého působení koní a dostihů, jsem se však v létě roku 1996 úplně neplánovaně dostal vlivem známých (konkrétně trenérky Martiny Růžičkové a lidí v jejím tréninkovém centru na Pohoří u Jílového), do pro mně zcela nové pozice, a to nejprve sponzora dostihového koně. Brzy na to jsem se stal přímo majitelem svého prvního vlastního koně (v průběhu následujících 10 let jsem jich do roku 2006 v dostizích měl více). To vše samozřejmě vyžadovalo nemalé finance a hodně starostí a vynaloženého času. Měli jsme několik vítězství a umístění, mj. v Pardubicích v menších dostizích. Nebylo to tedy úplně špatné období, ale roli majitele jsem si užíval občas s větším psychickým vypětím, než když jsem chodil jen jezdit koně patřící jiným. Ta doba mi ale dala další zkušenosti a možnosti, mimo jiné jsem měl v sezóně 1998 svého koně v tréninku u pana Josefa Váni, kterého jsem tak měl šanci více poznat a vidět ho při práci v tréninku a v jeho firmě. Je to opravdu špičkový profesionál a jeho systém byl už v té době na úrovni úspěšných Evropských trenérů ve vyspělých dostihových zemích. Po cca 10 letech převážně pozitivních majitelských zkušeností, jsem na jaře roku 2006 měl větší problém. Bylo to s jedním známým, který neměl vůbec nic společného s komunitou lidí od dostihů. On mně bohužel doslova podvodem připravil o jednoho koně, v té době již vyřazeného z dostihového provozu. To mně v té době dost otrávilo a demotivovalo, takže jsem pak činnost ukončil a od všeho jsem si dal velkou pauzu, která se neustále prodlužovala. V té době přišly také v mém životě velké změny, a tak jsem si mimo jiné ujasnil, co bych u koní případně ještě někdy byl ochoten dělat a co už ne. Došel jsem postupně k závěru, že bych nechtěl být majitelem dostihového koně, který by byl dlouhodobě v tréninku u profi trenéra a já bych tak musel pravidelně každý měsíc posílat peníze, a přitom bych koně viděl jen na dostizích nebo se několikrát do roka objevil ve stáji jako "sváteční host". Takovým způsobem to sice má zařizeno mnoho majitelů, kteří podnikají a musí na provoz koní vydělat peníze jinou náplní činnosti, ale já jsem to většinou takto nechtěl dlouhodobě provozovat. Rád to totiž dělám v menším rozsahu a při mojí téměř každodenní účastí na tréninku. Jsem tedy z těchto důvodů pro zdejší trenéry nezajímavý a nikdo z nich mně do spolupráce už téměř nekontaktuje. Mám svoji osobní filozofii, a to že buď to zvládnu sám s vhodnými lidmi jako zábavu pro volný čas, nebo to nemusím dělat.
Většinu mojí kariéry u koní jsem se to snažil mít tak, abych se mohl pokud možno "vozit" na solidních a spolehlivých koních. Samozřejmě, že tak ideální to nikdy nebývá a člověk si občas "hubu rozbije". Z mého pohledu mám blízko k počínání manažera, který raději koupí již téměř hotový polotovar nebo přímo osvědčený výrobek neboli v dostihovém provozu hotového osvědčeného a perspektivního koně (ve věku 4-7 let) a tak si výrazně zkrátí nebo usnadní cestu k výsledkům, které jsou pak určitě pravděpodobnější. Mojí filozofií poslední doby je to, že zábava si na sebe musí vydělat nebo ji lze dotovat jen ze souvisejících činností (u koní např. prodej produktů z luk či orné půdy), aby nebylo nutné do toho dávat cokoliv z příjmů za hlavní zaměstnání. V současné době už bych se v tomto oboru nechtěl angažovat víc, než podpořit blízké lidi v tomto sportu, tj. poradit a pomoct s tréninkem, zařídit různé organizační věci, odvézt koně na dostihy v přepravníku a taky uspořádat občas nějakou akci na oslavu úspěchů nebo třeba výlet za účelem tzv. "vyčištění hlav" od všedního života :-).
Co se týká dostihů, tak mi byl bližší styl závodění, kdy se žokej v dostihu nenápadně a chytře veze a v hlavě má dobrou taktiku, jak se v závěru pokusit překvapit soupeře a co nejlíp se pak prosadit. V tomto jsem v dávných dobách obdivoval umění žokejů Ferdinanda Minaříka staršího a později jeho mladšího syna Filipa. Na překážkách se mi nejvíc líbil styl a taktika německého žokeje Petera Gehma. Pro mně je už ale zásadní především zábava, zdraví koní a lidí okolo nich a teprve pak nějaké solidní přiměřené výsledky. Už mám v tomto oboru prostě větší nadhled.
Mým plusem kromě "know how", především z dávného pobytu v Irsku je i to, že dokážu celkem dobře rozumět povahám koní. Díky tomu si v mnohém umím pokud možno v klidu poradit a s většinou koní se "nějak dohodnu". Mým cílem je mít koně v pořádku a pokud možno eliminovat rizika zranění a toto je pro mně zásadnější, než úspěch a peníze za výhry v dostizích. Určitě bych nikdy nedával koně do takového dostihu, který by mohl být nad jeho možnosti a výkonnost. V případě, že se to nevyvíjí na trati ideálně a není velká šance na úspěšné dokončení, je lepší koně zastavit a nepokračovat. Zásadní je pak najít schůdnější řešení v podobě změny v tréninku nebo najití vhodnějších typů dostihů z hlediska jejich délky a obtížnosti překážek. Někdy by bylo nejlepší řešení koně, kterým se opakovaně nedaří a mají časté pády na překážkách, zcela stáhnout z dostihového provozu a nepokoušet osud jejich i soupeřů, protože chybující kůň často způsobí pád a zranění i dobrého koně, který se s ním dostane nevyhnutelně do kontaktu.
Mám už postupem času svůj umírněnější přístup k dostihům proto, že i dostihový kůň žije jen jednou a má v rámci možností právo na lepší život. Myslím si, že není dobré honit dostihové koně nadoraz s cílem získávat slávu za každou cenu. Lepší je dělat to na pocit, bez zbytečných tlaků a mít všestrannější systém tréninků, aby to koně i lidi okolo nich především bavilo. Můj přístup u koní mám odjakživa opatrnější a víc jsem u toho přemýšlel. Je potřeba mít přehled, co se děje okolo a ne pouze jet na náhodu, důležité je zejména v dostihu sledovat soupeře okolo a předvídat. Dá se tak určitě často vyhnout krizovým situacím a předejde se zbytečným pádům a zraněním, navíc to pomůže k lepší taktice a výsledku. Nejvíc problémů se může stát, když se něco uspěchává se začínajícími nebo nezralými koňmi, protože pak to je spíš sázka do loterie, která nemusí skončit dobře. Jsem zásadně pro to, takové hektické, převážně mladé koně ve stáji nechtít, protože se musí většinu věcí složitě učit a často ani to moc nepomůže. Jednoznačnou preferencí pro mně jsou už delší dobu ideálně valaši nebo hřebci od 4 let výše, kteří už vše základní umí a mají určitou spolehlivost, jsou prověření a vyzkoušení. Zkrátka raději pořídit 4-6 letého koně, který je už trochu zkušený a ví se o něm více, ikdyž je zpravidla finančně nákladnější. Moc bych nechtěl učit mladého začínajícího ročka nebo dvouletka všechno od nuly a následně pak po delší době zjistit, že to nemá své výsledky. Vždy raději pracuji s koňmi, kteří už něco umí a pokud jsem takové v životě potkal, tak mi i něco dali. Pravda je ta, že jen se spolehlivým a zkušenějším koněm se dá při rozumném a kvalitním tréninku uspět na dobré úrovni v nějaké větší výzvě. Vzorem jsou mi nejvíce Irové, kterým převážná většina překážkových koní skáče zcela automaticky a spolehlivě, jako dobře seřízené stroje. Mají na to své dokonalé metody tréninku a rovněž možnost vhodného výběru z velkého počtu odchovaných koní, a proto jsou tradičně v nejvyšší překážkové lize světa, kam patří i Britové a Francouzi. V dostizích fandím nejvíce Irům a z českých stájí koním z Lokotransu.
Něco o mně a o koních v souvislosti s dostihovým sportem
Koně pro mně představují skoro celý život velmi zajímavou náplň, ikdyž začátky jsem měl trochu složitější. Je potřeba se tomu ale věnovat s nadšením, a to bez ohledu na čas i finance. Toto vše jsem u koní v mém životě i přijal a respektoval.
Co se týká dostihového provozu v České republice, je tu u toho odjakživa právě již zmíněný nedostatek financí. Místní patrioti navíc české dostihy rádi a pochopitelně přeceňují, což je vidět hlavně na Velké pardubické, jejíž pořadatelé se ve skutečnosti již velmi dlouho marně snaží nalákat kvalitní zahraniční konkurenci. Reálný stav dostihového sportu v Čechách i opravdovou úroveň Velké pardubické současné doby, popisuje výstižně velmi zkušený trenér zde. Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Když porovnáme částky za výhry v rovinových dostizích, je mezi ČR a vyspělým světem až propastný rozdíl. I v sousedním Německu, které není úplná dostihová velmoc, jsou dotace klasických dostihů v přepočtu 25 x vyšší, než u nás. Příklad nedávno: OAKS ČR pro 3 leté klisny v Karlových Varech, dostih s celkovou dotací 500 tis. Kč a ve stejný den OAKS v Německu s celkovou dotací 500 tis. Euro. Z oblasti překážkových dostihů lze uvést další srovnání: zdaleka nejvíce dotovaný dostih v ČR, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč (což není ani 200 tis. Euro), je jediný štědře dotovaný dostih v Čechách, jinak se tu běhají překážkové dostihy převážně o podprůměrné peníze. Česká republika má spolu se Slovenskem v rámci Evropy v přepočtu na 1 dostihového koně dokonce nejnižší možnost výdělku peněz z cen za výhry a umístění v dostizích (o tomto problému a tzv. "dotacích" dostihů za výhry a umístění je více zde). To například v Británii, Francii, Irsku, ale třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1,1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Pak je tam plno dostihů, ve kterých se běhá o peníze podobné jako jsou ve Velké pardubické, ale ty dostihy jsou kratší (4 - 5 km a často i skokově snadnější). Pro zahraniční majitele tedy není moc co řešit, přestože závodiště v Pardubicích je ve velmi dobrém stavu a celkově má své unikátní kouzlo. Velká pardubická je podle mého názoru stále kvalitní a prestižní evropský dostih a ani peníze v něm nejsou úplně malé (5 mil. Kč), pro kvalitní zahraniční konkurenci to ale už dávno nestačí. Poblíž v Evropě jsou zajímavé dostihy například ve Wroclavi (2-3 x ročně překážkový dostih 5-5,5 km o 1 mil. Kč v přepočtu), v již zmíněném Meranu a rovněž všechny cross-country Crystal Cup série. Zpravidla se v uvedených dostizích běhá nejen o dobré peníze, ale je možné se také podívat do zajímavých míst. Součástí Crystal Cupu je i Velká pardubická, která je v rámci této série nejvíce dotovaným dostihem.
Zatím dostihy v ČR celkově nemají úplně špatnou úroveň, ale pozoruji mimo jiné postupné rušení regionálních menších závodišť i snižování počtů dostihů. Od roku 2025 údajně již nebudou žádné dostihy ani v Kolesách u Kladrub, kde bylo v provozu cca 20 let pěkné překážkové závodiště. Navíc se již přestaly běhat překážkové dostihy v Mostě i Karlových Varech. Důvodem jsou vysoké náklady na údržbu překážkových drah spolu s nedostatkem startujících koní, protože mnozí majitelé buď preferují starty v Pardubicích nebo jezdí s koňmi čím dál více do zahraničí. Rovněž opravdu schopných překážkových žokejů je v poslední době čím dál méně a jezdí sem zejména do Pardubic často překážkoví žokejové z Francie a přímo na Velkou pardubickou také z Británie a Irska. Většinou bývají angažovaní převážně na koně českých majitelů.
Například ve Velké Chuchli, centrálním závodišti je takový stav, že v porovnání s minulostí je zde jen něco přes polovinu dostihových dnů. Zajímavý je trend, kdy více než 50 % startujících koní v rovinových dostizích má v sedle ženy, které se v posledních letech objevují také čím dál více i v překážkových dostizích. Jde převážně o schopné a perspektivní jezdkyně, většina z nich to zvládá opravdu velmi dobře. Nebýt žen se zápalem ke koním, které mají celkově k přírodě a zvířatům blíže, byl by dostihový provoz zejména v Čechách v čím dál větších problémech. Je to dáno i tím, že muži v současnosti obecně nemají zájem aktivně provozovat tento sport, ať už z důvodu jiných životních lákadel dnešní doby, ale také kvůli tomu, že populace je čím dál vyšší a tak při výšce 180 cm a více nelze udržet váhu vhodnou pro dostihy. Koně vyžadují celoživotní dlouhodobou a trpělivou práci s nadšením a to se u současné mladé generace už nenachází v takové míře, jako tomu bylo před 30 a více lety.
Obecně je tady odjakživa složité dostat se k úspěšnému trénování dostihových koní. Do roku 1989 byly pozice trenérů obsazené zkušenými matadory a nebyla šance na nic jiného, než u nich dělat ve stáji a v lepším případě jezdit dostihy. To šlo u nich dělat i amatérsky jako hobby, což byl v začátcích dlouho i můj případ. Pak přišla nová doba tržního mechanismu a postupně se začali osamostatňovat původní zavedení trenéři a situace byla v tomto podobná, jako za dávných časů. Pouze se z jejich postů zaměstnanců plemenářských podniků, státních statků či JZD stali podnikatelé, jejichž klientelu začali stále více tvořit soukromí majitelé koní. Já jsem pokračoval dál coby amatér ve volném čase a jinak jsem měl téměř vždy jiné výdělečné činnosti. Proč je složité dělat koně jako zaměstnání, má kromě již zmíněného, více důvodů. Je to dáno také podmínkami a situací v tomto oboru, kde je mimo jiné tradičně nedostatek financí. Navíc je zde poměrně velká konkurence na malém prostoru přece jen spíš okrajově vnímaného sportu. Často u dostihů působí rodiny, ve kterých je to celé generace tradicí, takže oni mají dnes už svoje vlastní tréninková centra a nelze jim trvale na vyšší úrovni konkurovat. Dále jsou to tréninkové centrály bohatých podnikatelů, kteří zaměstnávají u svých koní profesionální trenéry a personál stájí. Uspět dobře v takové konkurenci není snadné, nicméně občas může i stáj nadšenců porazit zavedené profíky a to je na tom to zajímavé a má to své kouzlo.
Do roku 1989 to tady u koní mělo jasný nalajnovaný systém, který měl své výhody i nevýhody. Pro člověka, který třeba chtěl jen jezdit (v tréninku nebo i dostihy), to bylo možná příznivější než později, kdy se do všeho dostal tržní mechanismus a soukromí majitelé koní logicky více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře pro možnosti zkusit působit v zahraničí.
Moje pracovní zkušenosti v zahraničí
V první půlce 90. let jsem byl kromě 2 týdnů v Londýně a mých pravidelných výjezdů do Německa, také na delší dobu v Irsku, konkrétně v Galway. Byl jsem tam pracovně na přímluvu jednoho známého z Anglie. V té době to byl můj společník z obchodní firmy založené v roce 1992, jehož manželka pocházela z Prahy. Poznal jsem ho v prostředí mně známém, protože chodil v Praze občas sázet na dostihy. Firma se nám však po roce vlivem jednoho společníka kterého přivedl on, začala v průběhu roku 1993 dostávat do krize, kterou jsem neměl pravomoc ovlivnit. Nakonec jsme z ní odešli oba a já byl po čase opět v situaci, kdy jsem chtěl nejlépe odejít od všeho někam daleko. Přes jeho známé mi tedy vyjednal možnosti práce v Irsku u koní. Když jsem tam po vyřízení nutných formalit dorazil, nabídli mi práci - takový zajímavý job spojený s převážně tréninkovým ježděním koní u trenéra steeplechase a k tomu práci při údržbě místního závodiště a tréninkových drah pro koně. Občas jsem navíc zajišťoval přepravu koní na různé dostihy, které se tam běhají často a na mnoha místech. Tehdy tam se mnou byla také moje kámoška z Německa, což mi určitě pomohlo v tom, že jsem to tam líp zvládal. Našla si tam hned první týden zajímavý job v obchodní sféře, já jsem tam po celou dobu zůstal při mých osvědčených činnostech, protože mně práce na závodišti u trenérů dostihových koní bavila. Kromě náplně našich prací jsme měli také možnost občas ve volném čase cestovat a tu a tam se setkávat s místními lidmi a některé kontakty vydržely dodnes. Celkově tem pobyt tam se stal zpětně velmi dobrou a nezapomenutelnou zkušeností. Nebýt rodinných důvodů, asi už bych se do ČR tehdy nevracel a zůstal bych v zahraničí, nejspíš však nakonec v Německu. K tomu jsem měl své důvody a navíc jsem to tam dobře znal už od dětství (více zde). Jak už to někdy bývá, tak se vše vyvinulo jinak, vrátil jsem se, zůstal tady a následně jsem se tu opět musel aklimatizovat. Posuzovat můj návrat zpět sem do ČR z hlediska mého následného působení a spokojenosti tady je poněkud složité, protože jsem tu pak v mnohém desítky let spíš opět převážně "plaval".
