Koně, ovce, traktory, seno, oves, brambory.

 Číslo 1

Zemědělský občasník

Časopis příznivců farmaření, koní a dostihů 

Ekonomika pěstování některých plodin

Dále (níže) povídání o koních a zemědělství 

Plodina: Brambory konzumní
Varianta: Konvenční technologie

Plodina: Kukuřice na zrno
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

Plodina: Mák setý
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

Plodina: Oves
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

Plodina: Slunečnice
Varianta: Konvenční technologie - s orbou

O koních a dostizích

Jak jsem se dostal ke koním a dostihům

Ke koním jsem se dostal asi proto, že jsem žil v Lysé nad Labem, která je známá kromě hraběte Šporka a zámeckým parkem se sochami Matyáše Brauna, také tradicí místního dostihového závodiště. Přímo tam byla vždy tréninková centra dostihových koní, v dobách mého dětství a mládí pod vedením velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. V Lysé nad Labem byl odjakživa a je dodnes velký počet koní, zejména těch dostihových. Já jsem se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. Jelikož jsem nechodil do školky, mohl jsem si pohody a klidu na dvorku náležitě užívat. V sousedství domku mých prarodičů, kde jsem trávil větší část raného dětství, byl také bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se převážně parkurovým ježděním. V těchto místech jsem začal chodit ke koním, jelikož mně tam v mých skoro 11 letech věku přivedl známý mojí mamky. Byl to jeden z velmi zkušených jezdců a tehdejší šéf toho jezdeckého oddílu. Začal jsem tam jezdit na koních zpočátku pod jeho vedením, a to bylo dobré. Byla to celkově pozitivní změna, protože do té doby jsem se v žádných jiných oficiálních zájmových činnostech nenašel, všude tomu k naplnění mých očekávání něco chybělo. Do té doby jsem měl všude spíš potíže, jako třeba v šachovém klubu, odkud jsem byl po několika setkáních téměř vykázán, protože jsem tam měl problém se soustředěním na hru a krocením svého temperamentu. Nebavilo mně chodit každou neděli dopoledne někam, kde jsem v oddílovém turnaji byl nejlépe 19. z 20 a kde bylo z mého pohledu moc lidí, sedících jen potichu u stolu nad hrou, u které je potřeba pokora a trpělivost. Většinou jsem se tedy spíš zabýval něčím, co mně v daném období bavilo a nepotřeboval jsem k tomu chodit organizovaně do uzavřené společnosti intelektuálů. Raději jsem se pohyboval jen tak po městě s nějakým kamarádem nebo občas sám a stále vymýšlel nějaké věci, občas taky nějaké lumpárny. Přestože jsem nebyl z koňařské rodiny, brzy mně to s koňmi začalo bavit a chodil jsem na tréninky rád a pravidelně. Základní jezdecký výcvik jsem u prvního trenéra absolvoval bez problémů a tak jsem měl šanci posunout se dál, což znamenalo zkusit uspět v parkurových soutěžích. Jenže v přípravě na ně jsem již narazil na novou trenérku, takovou energickou ambiciozní paní. To mi moc ideálně nevyhovovalo, protože mi odjakživa práce s přespříliš akčními lidmi neseděla, asi mi to narušovalo můj sklon k takové té pohodě a klídku, který jsem většinou všude měl rád. Pravda je, že tu paní trenérku kritizovalo víc lidí, občas se totiž nechovala nejlépe ani ke koním. Postupně jsem tam ztrácel motivaci pravidelně chodit, až jsem to časem skončil úplně. Potom jsem se opět vrátil k mému počínání kluka, který má spíš více různých zájmů, počínaje činností okolo techniky, pokusy o stavbu modelové železnice a občasným dobrodružstvím v našem malém městě. Hlavně jsem se ale pravidelně a dlouhodobě těšil, až zase pojedeme v srpnu k moři do NDR, což byl pro mně v tomto období mého života asi ten opravdový vrchol celého roku z hlediska zajímavých a lákavých zážitků. Bývalo to vždy moje vysvobození od všedního života na malém městě, navíc s neustálým dojížděním do školy jinam, což jsem od dětství nesnášel moc ideálně. Vzpomínám si, jak jsem v určitém mezidobí pokusů o zájmovou činnost musel brzy skončit také v klubu leteckých modelářů, jelikož jsem si tam dělal převážně věci k modelové železnici. Údajně jsem byl z pohledu dospělých členů klubu také složitěji zvládnutelný a vymýšlel jsem občas nějaké akce, které moc nesouvisely s tamní činností. V té době jsem častěji chodil taky k dědovi do dílny, který přes vyšší věk stále provozoval zámečnickou dílnu s doplňkovou opravnou jízdních kol a tam jsem měl možnost se od něho alespoň něco naučit. Přibližně rok po mém odchodu od parkurových koní jsem v průběhu letních prázdnin, těsně před nástupem na gymnázium, potkal mého staršího kamaráda. On totiž kdysi chodil do téhož jezdeckého oddílu jako já a nabídl mi, abych to šel s ním zkusit k dostihovým koním. Těch bylo tehdy v Lysé poměrně hodně na více místech, nejen u zmíněného závodiště. Měl jsem se jít podívat do menší stáje úplně na konci Lysé nad Labem (směrem na Nymburk), ale mně se tam zpočátku vůbec nechtělo, měl jsem v té době zcela jiné zájmy. Těsně předtím jsem se totiž vrátil z letního tábora ve východním Německu, kde jsem se mimo jiné seznámil s kamarádkou odtamtud a v hlavě jsem měl myšlenky převážně na ni. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a přišel za tím kamarádem na seznámení se s provozem stáje. Bylo tam tehdy ani ne deset koní včetně několika ustájených od jiného podniku. Z toho byli vždy tak 3 pro steeplechase dostihy, dále dvě chovné klisny s hříbaty a tak tři zbývající vesměs mladí koně do rovinových dostihů z jiného podniku (kterým se chodil věnovat jiný trenér). Na první pohled to bylo pro mně něco úplně jiného a zdálo se, že lepšího. Trénovalo se na loukách a v přírodě, občas se jelo také na velké závodiště, byla u toho mnohem větší a přirozenější volnost. Zpočátku jsem byl spíš takový samozvaný "kovboj", který se ocitl v něčem novém. Prostředí se dá popsat tak, že to byla lokalita na východním okraji města, kde jsem mohl jezdit na koni po louce, která vedla souběžně se silnicí ke zmíněnému Stratovu (ta pak vedla dál přes Kostomlaty do Nymburka). Byl jsem tam veden k tomu, pokud možno z koní nepadat a když už se to stane tak koně nepustit, aby neutekl. Mělo to důvody zejména v tom, že z jedné strany louky byla poměrně frekventovaná silnice a z druhé ve větší vzdálenosti, hlavní železniční trať do Nymburka a Kolína. Byly to zpočátku docela zajímavé časy, ale ta stáj a systém jejího provozování měla také některá skrytá negativa a nebylo jich málo. To se ukázalo až později v průběhu mého působení, kdy jsem si to začal uvědomovat. Nebyla tam totiž větší perspektiva, než se scházet u koní s kamarády či známými a jezdit v tréninku, nejčastěji na již zmíněné louce mezi Lysou a Stratovem, výjimečně na protější straně směrem k Milovicím. Asi tak dvakrát měsíčně jsme jeli na koních na opačný konec města, trénovat na místní závodiště. Jedině tam byly regulérní překážky, které byly součástí dostihů steeplechase, pořádaných v Lysé nad Labem. Koně, které jsme měli k dispozici pro občasnou účast v dostizích byli spíš svérázní, než aby měli dobrou výkonnost (vzpomínám si zejména na Daktariho, který byl z nich nejsvéhlavější, pak Důvěru, Dyanita a Drakénu). Pravda je ta, že to vedl nadšenec, který to dělal výhradně po práci (byl opravář zemědělských strojů) a nezbývalo mu moc času se tomu v omezených podmínkách věnovat na lepší úrovni, jelikož měl denně po svém hlavním zaměstnání na starosti cca 6 koní. To, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti, jsem sice věděl, ale k odchodu jinam jsem se rozhodl až později. Musím přiznat, že moje působení v této dostihové stáji jsem měl "na pohodu" a nevěnoval jsem tomu maximum. Nemůžu tedy moc kritizovat to, kde jsem prožil několik let, ale mělo to tam své limity, vyplývající ze specifické situace vyloženě amatérské stáje. Já jsem tam měl rezervy zejména ve své disciplíně a někdy jsem si například raději povídal s děvčaty, které tam chodily obdivovat koně. Přiznám se, že jsem se asi do 16 let občas vyhýbal některým koním, kteří mi úplně nevyhovovali a raději jsem místo ježdění těchto koní, přišel do stáje o něco později, než bych opravdu dokázal stihnout. Vyhnul jsem se tak totiž prvnímu "lotu" (neboli skupině trénujících koní), ve kterém byli ti mladí a pro mně občas složití a tedy méně lákaví koně. Brát vážněji jsem to začal až po důraznější domluvě od šéfa stáje, tedy asi tak od jara roku 1981. Překážkoví koně, které si z té zmíněné stáje pamatuji, byli většinou z vlastního chovu toho podniku, bohužel většina z nich se nijak úspěšně v dostizích neuplatnila. Vyjet s nimi někam závodit se tak z dnešního pohledu blížilo fiasku. Například si vzpomínám, jak již zmíněný Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel také před dostihem, dokázal třeba desetkrát postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil). V dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic a stalo se, že třeba ani neodstartoval. To jsem po několika podobných akcích zhodnotil tak, že mne to přestávalo bavit, takže jsem začal přemýšlet, jak to nějak takticky skončit. On tu stáj totiž shodou okolností vedl můj vzdálený příbuzný, takže to bylo o to složitější. Jen jeden z koní v té stáji byl velmi dobrý (Dolar), ale toho jezdil výhradně on, tehdejší šéf stáje, protože ho sám chystal s cílem zúčastnit se Velké pardubické (což se mu také v roce 1981 podařilo). Zajímavé je to, že z koní, kteří tam tehdy byli v tréninku, se dostali dva až do Velké pardubické, přičemž Dolar již byl zmíněn (účast ve VP v roce 1981) a pak ještě Valencio, který byl ve stáji jen 2 roky (jako dvou a tříletý). Ten později vyhrál Velkou pardubickou v roce 1986 a následně ještě startoval ve Velké národní v Aintree u Liverpoolu. V té době už však byl několik let trénován legendárním trenérem Františkem Holčákem ve Velkých Karlovicích, takže náš vliv na úspěchy Valencia nebyl vůbec žádný. Kdyby zůstal u nás, byl by z něj sotva čtyřkový kůň a nikoli slavná hvězda. Jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních byla v Lysé u místního závodiště v tréninkovém centru paní Palyzové. Když jsem si toto konečně uvědomil, tak jsem působení v té původní malé stáji utlumil a zmizel jsem odtamtud a následně jsem se po delší době začal objevovat tam, kde to mělo větší perspektivu a smysl. Přemýšlel jsem o plánech, jak to budu všechno dál dělat, aby se mi podařilo zlepšovat si výsledky. To se však brzy situačně vyřešilo samo, jelikož mně v létě 1982 přijali na vejšku v Praze a já pak přestal mít na koně dostatek času. Rozhodně to ale bylo lepší, než jít na dva roky na vojnu. Zprvu jsem chtěl chodit do Lysé na závodiště, ale času moc nebylo a hlavně to neladilo s rozvrhem předmětů VŠ v Praze. Po zahájení studia jsem pak měl čas už jen o víkendech, což byl z hlediska tohoto sportu útlum. Od zahájení studií na VŠ jsem měl v aktivní činnosti u koní velmi "úsporný režim", a ten se protáhl skoro až na rok a půl. Docela mi začal vyhovovat ten život bez pravidelného časného vstávání a chodil jsem se časem už jen občas podívat na dostihy. Zda to bylo dobře nebo ne je těžké hodnotit, protože jsem tenkrát potřeboval mít čas hlavně na školu, abych udělal rodičům radost a měl jsem tak klid. Ve škole jsem začal mít naštěstí dobré výsledky asi i díky tomu, že jsem měl na studium čas a klid. 

Změnilo se to až později, úplnou shodou okolností, a to směrem, který jsem tenkrát vůbec neměl v plánu. Bylo to v polovině druháku VŠ koncem února 1984, a tehdy jsem občas chodil na kafe nebo víno popovídat s jednou o několik let starší kamarádkou z prostředí dostihů (shodou okolností to byla sestra jedné v té době úspěšné žokejky). Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych s ní chodil do dostihové stáje k trenérovi Minaříkovi (ve své době špičkový žokej a později i úspěšný trenér) ve Velké Chuchli. Přiznám, že se mi tam vůbec nechtělo, plánoval jsem pokračovat u paní Palyzové v Lysé, kde jsem vše už za ty roky dobře znal. Došlo však k tomu, že kvůli té kámošce jsem se nakonec rozhodl to do Chuchle jít zkusit. Můj začátek tam ale nebyl úplně ideální, v podstatě jsem to ale předem tušil. Trenér mi vytýkal, že při ježdění dobře neodhaduji tempo, což byla z jeho pohledu jedna ze zásadních věcí. To jsem předtím pro praxi až tolik nepotřeboval, jelikož jsem nebyl specialista na rovinové dostihy (měl jsem vyšší váhu), ale musel jsem uznat jeho připomínky a snažil jsem se to zlepšit. Nakonec se mi docela brzy podařilo moje nedostatky s jeho pomocí vyřešit. Dodnes si cením všechny rady a taky možnost vidět ho při ježdění, protože on byl mistr taktiky a jeden z nejlepších žokejů historie českých dostih. Nicméně vzápětí jsem měl určité zádrhele, konkrétně s disciplínou a životosprávou. Trenér mi po několika úletech začal hlídat to, zda jsem si (sice ve svém volnu a vždy mimo stáj) dal nějaké pivo, a tak postupem času bylo dusno. On měl svoji pravdu, protože o mně párkrát slyšel a jednou přímo viděl, jak jsem seděl u piva, sice mimo stáj a nikdy při práci u koní. Nakonec jsem se po několika diskuzích, ultimátu v oblasti životosprávy a následném drilu, rozhodl z této "štace" po cca 4 měsících odejít. Chtěl jsem s koňmi ve Velké Chuchli skončit a jít zpět do Lysé, kde jsem to dobře znal. S odstupem času uznávám, že jsem to u pana Minaříka z velké části "nedával" já, a to kvůli mojí nedisciplinovanosti. V podstatě to následně bylo pro mne ponaučení, že když si člověk začne myslet jak zvládá vše nejlíp, přijdou většinou brzy problémy. Je potřeba si to přiznat, což jsem tehdy neudělal a zabalil jsem to předčasně z důvodu osobní ješitnosti. Dopadlo to však ještě dobře, protože jsem měl asi "kliku" (jako mnohokrát v životě, nejen u koní). Když jsem si totiž jel poslední den odstěhovat věci z té Chuchle, asi úplnou shodou okolností si mně všiml jeden trenér a taky ještě jeden žokej. Ti mi nakonec rozmluvili moje rozhodnutí se na působení v Chuchli úplně vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem ve Velké Chuchli tedy pokračoval u jiného trenéra a jako výpomoc jsem občas přitom působil v dalších stájích, když to bylo potřeba (např. při zranění jejich jezdců apod.). Obětoval jsem tomu docela dost času, jelikož při dojíždění z Lysé nad Labem jsem musel několikrát týdně vstávat ve 4 hodiny ráno, abych byl v Chuchli ve stáji v půl sedmé připraven k práci a tréninku. V poledne jsem pak skončil a rychle se přesunul do školy, kde jsem byl často až do pozdního večera. Nahrazoval jsem si totiž dopolední hodiny cvičení, kdy jsem býval u koní, s jinými studijními skupinami odpoledne a večer. Nelituji toho, protože jsem se postupem času tehdy při v součtu více než 6 letech působení v Chuchli, měl možnost něco prožít u těch nejlepších trenérů v profesionálním prostředí tehdejší doby. Po revoluci jsem pak od roku 1990 postupně působil částečně v Chuchli, ale časem opět více v Lysé nad Labem. Tam v tréninkovém centru u místního závodiště dlouhodobě byli mj. 2 a opravdu špičkoví trenéři, paní Eva Palyzová a pan František Vítek. Zážitků u dostihových koní bylo jak ve zmíněné Chuchli, tak také v Lysé n. L., od jara 1984 až do roku 1992 plno a byly to pro mně v tomto celkově úspěšné časy. O tom ale kdyžtak někdy jindy, zabralo by to tu hodně místa. 

Po revoluci jsem pak od roku 1990 musel vše skloubit se svými pokusy o podnikání. Je potřeba si uvědomit to, že do roku 1989 měl zdejší systém dostihového provozu jasný řád, který měl své výhody a nevýhody. Pro člověka třeba jako jsem byl já, který chtěl převážně jen jezdit, to bylo tehdy před "sametovou revolucí" v jistých ohledech příznivější než později, kdy se brzy rovněž ke koním dostal tržní mechanismus. Soukromí majitelé koní totiž logicky po vstupu do tohoto sportu více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře k možnostem zkusit působit v zahraničí. Já jsem od roku 1990 začal různě zkoušet podnikat a koně jsem s tím musel nějak skloubit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Od té doby jsem začal více sledovat dostihy v zemích s vyšší úrovni dostihového sportu než tady v Čechách, tedy převážně v Irsku a Británii, časem také ve Francii. V dostihovém provozu u koní jsem měl také já možnost zkusit to v zahraničí. Bylo to díky kontaktům mého tehdejšího kamaráda z Británie a zároveň společníka z obchodní firmy, kterou jsme v roce 1993 neplánovaně přenechali jednomu jeho známému. Konkrétně jsem se nakonec dostal do Irska, kde to je z pohledu koní a dostihů úplně jinde, než si tady mnozí vůbec dovedou představit. Pracoval jsem tam pro trenéra dostihových koní, kromě ježdění v tréninku a práce ve stáji jsem ještě měl na starosti údržbu tréninkových drah a podílel se na krmení koní a jejich dopravě na dostihy. Rozmanitá práce tam mně ale bavila a zvládal jsem ji dobře, což mi pak do budoucna pomohlo k dobrým kontaktům a vztahům s tamními "koňaři". Jenže po neplánovaném návratu z rodinných důvodů zpět do ČR, jsem si tady následně dal od všeho okolo koní asi roční pauzu, protože mně to zde v Čechách už nemotivovalo v tomto oboru aktivněji působit. Důvodem byl mimo jiné také pocit, kdy jsem cítil velký rozdíl mezi tím, co jsem viděl v zahraničí a realitou tady, což mně odrazovalo od myšlenek se tady celkově do něčeho dlouhodobě pouštět. Spíš jsem přemýšlel, jak po čase opět odejdu do zahraničí a nechtěl jsem se tu už v ničem vázat. V té době (1995-96) jsem navíc řešil důležité rodinné záležitosti spojené se zdravím rodičů a mým "záskokem" v jejich podnikání. Ze všech uvedených důvodů jsem kromě motivace neměl na koně ani čas a energii. Občas jsem přišel jen na závodiště v Lysé na takové odreagování od všedních životních potíží, jak jsem byl ve svém životě už v minulosti zvyklý. Po nějaké době, v červnu roku 1996, jsem se nechal přesvědčit od trenérky Martiny Růžičkové a mého kámoše, který u ní tehdy pracoval, do pro mně zcela nové pozice. Bylo to tedy úplně náhodné, neplánované a zpočátku jsem váhal. Šlo totiž o to, že mně tehdy přesvědčovali, abych se stal sponzorem dostihového koně. Nejdřív jsem souhlasil jen s pronájmem staršího zkušeného steeplera na dobu určitou, že si to zkusím. Brzy na to jsem se stal ještě přímo majitelem svého prvního vlastního koně, takže jsem byl v úplně nové roli. Tak začalo opět moje další působení u koní a v průběhu následujících 10 let do roku 2006 jsem koní měl průběžně více, další totiž v pronájmu od známých. Do provozu dostihové stáje jsem celé ty roky investoval většinu vydělaných peněz z podnikání. U koní totiž vše obvykle vyžaduje nemalé finance, navíc hodně starostí a vynaloženého času. Musím připomenout, že bez vydatné pomoci nadšenců, zejména kamarádek se zkušenostmi s prací u koní, bych to tehdy sám určitě nedokázal při mém podnikání dělat. Měli jsme v průběhu těch 10 let několik vítězství a umístění, mj. v Pardubicích v menších dostizích. Nebylo to tedy úplně špatné období, roli majitele jsem si "užíval" s větším psychickým vypětím, než když jsem předtím chodil jen jezdit koně patřící jiným. Být majitelem koně v rizikovém prostředí dostihů mi možná ani úplně ideálně nevyhovovalo, ale když se to pokusím vzít pozitivně, tak ta doba mi dala také další zkušenosti a jiný pohled. Mimo jiné jsem měl v sezóně 1998 jednoho svého koně v tréninku u Josefa Váni, kterého jsem tak měl šanci více poznat a vidět ho při práci v tréninku a v jeho firmě. Jeho systém byl už v té době na úrovni standardu trenérů ve vyspělých dostihových zemích. Byla to dobrá zkušenost, ale dostal jsem se tam až v mých třiatřiceti letech, což už bylo v některých ohledech poněkud pozdě. Nakonec jsem tam závěrem sezóny 1998 skončil tím, že můj kůň nebyl perspektivní pro tamní tréninkové centrum. Od roku 1999 jsem potom pokračoval dál převážně opět tak, že jsem si většinu věcí okolo koní zajišťoval sám, s pomocí kamarádek okolo. Vše šlo dobře, až se mi stal na jaře roku 2006, po deseti letech v roli majitele, první opravdu větší problém. Bylo to s jedním známým, který neměl vůbec nic společného s komunitou lidí od dostihů. Ten dotyčný mně bohužel doslova podvodem připravil o jednoho koně, v té době již vyřazeného z dostihového provozu. Přestal jsem mít chuť to dále provozovat a tak jsem u koní v tom roce 2006 po mnoha letech v podstatě skončil a od všeho jsem si dal velkou pauzu a chodil jsem se jen občas svézt v tréninku, podívat se na dostihy a mezitím jsem si ujasnil některé věci. Například to, že už bych nechtěl být majitelem dostihového koně, který by byl dlouhodobě v tréninku u profesionálního trenéra. V podstatě bych jen musel pravidelně každý měsíc posílat peníze, a přitom bych svého koně viděl jen občas na dostizích. Několikrát do roka se objevit ve stáji jako "sváteční host", což je častá realita profesionálních trenérů (a lze to plně chápat), mi k pocitu uspokojení v této oblasti nestačí. Takovýmto způsobem má však vlastnictví a trénink dostihových koní zařízeno mnoho zdejších majitelů, kteří podnikají a musí na provoz koní vydělat peníze jinou náplní činnosti. Já rád práci u koní dělám pokud možno při mojí velmi časté účasti na jejich tréninku, takže jsem pro zdejší trenéry nezajímavý. Zábavu pro volný čas nechci mít jako placenou zakázku u jiného subjektu, protože jsem na takovýto způsob provozování moc aktivní. S mým působením u koní to vidím jedině tak, že pokud bych to nemohl zvládat sám s nadšenci z mého okolí, tak jiným způsobem by mně to nemotivovalo dělat. Zkušenostmi jsem také došel k závěru, že pro spolupráci u koní mi více vyhovují ženy, které mají často větší nadšení, cit a další cenné schopnosti pro úspěšnou práci v tomto oboru. Mojí filozofií je to, že tato zábava by si na sebe měla vždy zkusit nějak také vydělat nebo ji lze dlouhodoběji dotovat jen ze souvisejících činností (u koní mimo jiné například prodejem produktů z luk či orné půdy), aby nebylo nutné do toho dávat prostředky z příjmů za hlavní zaměstnání. Jen takto se provoz při mém způsobu počínání a myšlení dá nějak rozumně dlouhodobě udržet. V současné době mi nejvíc vyhovuje role, při které lze podpořit blízké lidi v tomto sportu, pomoci s tréninkem překážkových koní s využitím dosavadních zkušeností a znalostí, zařídit díky mnohým kontaktům různé zajímavé spolupráce (u mně často s lidmi ze zahraničí) a pořešit organizační věci. Stále mě baví jezdit s koňmi na dostihy a postarat se o různé provozní věci s tím spojené. Koním jsem v životě obětoval čas, peníze a asi z nemalé části také svoji profesní kariéru. Pravda je, že v tom byly ještě další důvody, nicméně jsem chtěl kdysi dělávat prioritně víc koně a ostatní věci jsem v určitých obdobích dával hodně na "vedlejší kolej". Moji koně a koně lidí z mého okolí se měli často líp než já, což je asi dobře a tak to má být .

Koně v souvislosti s dostihovým sportem

Koně pro některé lidi a taky pro mně představují skoro celý život velmi zajímavou náplň, ikdyž začátky jsem měl trochu složitější, jak už jsem to tady popsal. Je potřeba se tomu ale věnovat s nadšením, a to bez ohledu na čas i finance. Toto vše jsem u koní v mém životě i přijal a respektoval.

Co se týká dostihového provozu v České republice, je tu u toho odjakživa právě již zmíněný nedostatek financí. Místní patrioti navíc české dostihy rádi a pochopitelně přeceňují, což je vidět hlavně na Velké pardubické, jejíž pořadatelé se ve skutečnosti již velmi dlouho marně snaží nalákat kvalitní zahraniční konkurenci. Reálný stav dostihového sportu v Čechách i opravdovou úroveň Velké pardubické současné doby, popisuje výstižně velmi zkušený trenér zde.  Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Když porovnáme částky za výhry v rovinových dostizích, je mezi ČR a vyspělým světem až propastný rozdíl. I v sousedním Německu, které není úplná dostihová velmoc, jsou dotace klasických dostihů v přepočtu 25 x vyšší, než u nás. Příklad nedávno: OAKS ČR pro 3 leté klisny v Karlových Varech, dostih s celkovou dotací 500 tis. Kč a ve stejný den OAKS v Německu s celkovou dotací 500 tis. Euro. Z oblasti překážkových dostihů lze uvést další srovnání: zdaleka nejvíce dotovaný dostih v ČR, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč (což je cca 200 tis. Euro), je jediný štědře dotovaný dostih v Čechách, jinak se tu běhají překážkové dostihy převážně o podprůměrné peníze. Česká republika má spolu se Slovenskem v rámci Evropy v přepočtu na 1 dostihového koně dokonce nejnižší možnost výdělku peněz z cen za výhry a umístění v dostizích (o tomto problému a tzv. "dotacích" dostihů za výhry a umístění je více zde). To například v Británii, Francii, Irsku, ale třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Pak je tam plno dostihů, ve kterých se běhá o peníze podobné jako jsou ve Velké pardubické, ale ty dostihy jsou kratší (4 - 5 km a často i skokově snadnější). Pro zahraniční majitele tedy není moc co řešit, přestože závodiště v Pardubicích je ve velmi dobrém stavu a celkově má své unikátní kouzlo. Velká pardubická je podle mého názoru stále kvalitní a prestižní evropský dostih a ani peníze v něm nejsou úplně malé (5 mil. Kč), pro kvalitní zahraniční konkurenci to ale už dávno nestačí. Poblíž v Evropě jsou zajímavé dostihy například ve Wroclavi (2-3 x ročně překážkový dostih 5-5,5 km o 1 mil. Kč v přepočtu), v již zmíněném Meranu a rovněž všechny cross-country Crystal Cup série. Zpravidla se v uvedených dostizích běhá nejen o dobré peníze, ale je možné se také podívat do zajímavých míst. Součástí Crystal Cupu je i Velká pardubická, která je v rámci této série nejvíce dotovaným dostihem.

Zatím dostihy v ČR celkově nemají úplně špatnou úroveň, ale pozoruji mimo jiné postupné rušení regionálních menších závodišť i snižování počtů dostihů. Od roku 2025 údajně již nebudou žádné dostihy ani v Kolesách u Kladrub, kde bylo v provozu cca 20 let pěkné překážkové závodiště. Navíc se již přestaly běhat překážkové dostihy v Mostě i Karlových Varech. Důvodem jsou vysoké náklady na údržbu překážkových drah spolu s nedostatkem startujících koní, protože mnozí majitelé buď preferují starty v Pardubicích nebo jezdí s koňmi čím dál více do zahraničí. Rovněž opravdu schopných překážkových žokejů je v poslední době čím dál méně a jezdí sem zejména do Pardubic často překážkoví žokejové z Francie a přímo na Velkou pardubickou také z Británie a Irska. Většinou bývají angažovaní převážně na koně českých majitelů.

Například ve Velké Chuchli, centrálním závodišti je takový stav, že v porovnání s minulostí je zde jen něco přes polovinu dostihových dnů. Zajímavý je trend, kdy více než 50 % startujících koní v rovinových dostizích má v sedle ženy, které se v posledních letech objevují také čím dál více i v překážkových dostizích. Jde převážně o schopné a perspektivní jezdkyně, většina z nich to zvládá opravdu velmi dobře. Nebýt žen se zápalem ke koním, které mají celkově k přírodě a zvířatům blíže, byl by dostihový provoz zejména v Čechách v čím dál větších problémech. Je to dáno i tím, že muži v současnosti obecně nemají zájem aktivně provozovat tento sport, ať už z důvodu jiných životních lákadel dnešní doby, ale také kvůli tomu, že populace je čím dál vyšší a tak při výšce 180 cm a více nelze udržet váhu vhodnou pro dostihy. Koně vyžadují celoživotní dlouhodobou a trpělivou práci s nadšením a to se u současné mladé generace už nenachází v takové míře, jako tomu bylo před 30 a více lety.

Obecně je tady odjakživa složité dostat se k úspěšnému trénování dostihových koní. Do roku 1989 byly pozice trenérů obsazené zkušenými matadory a nebyla šance na nic jiného, než u nich dělat ve stáji a v lepším případě jezdit dostihy. To šlo u nich dělat i amatérsky jako hobby, což byl v začátcích dlouho i můj případ. Pak přišla nová doba tržního mechanismu a postupně se začali osamostatňovat původní zavedení trenéři a situace byla v tomto podobná, jako za dávných časů. Pouze se z jejich postů zaměstnanců plemenářských podniků, státních statků či JZD stali podnikatelé, jejichž klientelu začali stále více tvořit soukromí majitelé koní. Já jsem pokračoval dál coby amatér ve volném čase a jinak jsem měl téměř vždy jiné výdělečné činnosti. Proč je složité dělat koně jako zaměstnání, má kromě již zmíněného, více důvodů. Je to dáno také podmínkami a situací v tomto oboru, kde je mimo jiné tradičně nedostatek financí. Navíc je zde poměrně velká konkurence na malém prostoru přece jen spíš okrajově vnímaného sportu. Často u dostihů působí rodiny, ve kterých je to celé generace tradicí, takže oni mají dnes už svoje vlastní tréninková centra a nelze jim trvale na vyšší úrovni konkurovat. Dále jsou to tréninkové centrály bohatých podnikatelů, kteří zaměstnávají u svých koní profesionální trenéry a personál stájí. Uspět dobře v takové konkurenci není snadné, nicméně občas může i stáj nadšenců porazit zavedené profíky a to je na tom to zajímavé a má to své kouzlo. 

Moje pracovní zkušenosti v zahraničí

V první půlce 90. let jsem byl kromě několika návštěv v Británii a cca 2 týdnů v Londýně a také mých pravidelných tradičních výjezdů (ze soukromých důvodů, za přítelkyní) do Německa, také na delší dobu v Irsku (konkrétně v Galway). Byl jsem tam pracovně na přímluvu mého kámoše z Anglie. V té době to byl zároveň můj společník z obchodní firmy založené v roce 1992, jehož manželka pocházela z Prahy. Poznal jsem ho v prostředí mně známém, protože chodil v Praze občas sázet na dostihy. Firma se nám však po roce vlivem jednoho společníka kterého přivedl on, začala v průběhu roku 1993 dostávat do krize, kterou jsem neměl pravomoc ovlivnit. Nakonec jsme z ní odešli oba a já byl po čase opět v situaci, kdy jsem chtěl nejlépe odejít od všeho někam daleko. Přes jeho známé mi tedy vyjednal možnosti práce v Irsku. Když jsem tam po vyřízení nutných formalit dorazil, měl jsem možnost výběru mezi dvěma možnostmi, a to jednak ve firmě prodávající zemědělskou techniku nebo přímo u koní. Bez váhání jsem samozřejmě zvolil práci u trenéra překážkových dostihových koní (jak jsem již popsal výše), občas s podílem na údržbě tréninkových tratí. K tomu jsem ještě také zajišťoval přepravu koní na dostihy, které se tam běhají často a na mnoha místech. Poštěstilo se mi tak získat kombinaci více činností, což bylo pro mě ideální řešení. Tehdy tam se mnou byla také moje dávná přítelkyně z Německa, což mi určitě pomohlo v tom, že jsem všechno dobře zvládal. Našla si tam hned první týden zajímavou práci v obchodní sféře, já jsem tam po celou dobu zůstal při mých osvědčených činnostech, protože mně ta práce bavila. Kromě náplně našich prací jsme měli také možnost občas ve volném čase cestovat, případně se scházet a blíže poznávat s místními lidmi. Je velmi pozitivní, že některé kontakty z této doby nám vydržely dodnes, zejména s lidmi od koní a dostihů. Pobyt tam byl velmi dobrou a nezapomenutelnou zkušeností, z které je možné stále čerpat.