Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hubka

 

V minulosti se k zapalování nejvíce používala HUBKA. Hubka je část houby zvané troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius). Tato houba byla též součástí ohňové soupravy Ötziho. Také jiné názvy dřevokazných hub např. ohňovec obecný (Phellinus igniarius) dávají tušit, že byly využívány k rozdělávání ohňů, nebo k dlouhodobému udržování doutnajícího ohně.

K chytání jisker lze dobře také používat rezavec šikmý (Innonotus obliquus), který roste nejvíce na břízách v severských zemích. Tato houba snad funguje ještě lépe než troudnatec a není ji třeba jakýmkoli způsobem upravovat. Rezavec šikmý se podle údajů v odborné literatuře vyskytuje i v podhůří Šumavy, je ale vzácný.

Jak bylo zmíněno, plodnici troudnatce je třeba upravit. Nehodí se k lapání jisker celá, ale jen její vrchní plstnatá vrstva těsně pod tvrdou kůrou houby (viz obrázek č.3). Postup úpravy houby není snadný, a proto jej trochu popíšeme. Houbu rozsekáme sekyrou na proužky asi centimetr či dva široké a vybereme jen kusy, které mají asi více než centimetr širokou plstnatou vrstvu. Pokusíme se odstranit vrchní tvrdou kůru a pak odstraníme i spodní trubičkovitou část. Dokud je ještě nevysušená, pracuje se s ní lépe, později je velmi tvrdá. Získané kousíčky vhodíme do kbelíku s roztokem popela z ohně, ve kterém se topilo jen dřevem. Po dvou týdnech vyjmeme a necháme dokonale vysušit. Hubka časem ztrácí své schopnosti zachytit jiskru, a tak se musí její vlastnosti opakovaně oživovat. Hubka, která nebyla upravena namočením do roztoku popela, chytá jiskru velmi obtížně, ale je to možné.

 

 

Pro orientaci v problematice je dobré vědět ještě následující:

PRÁCHNO

se vytvoří zuhelnatěním rostlinného materiálu při nedostatku kyslíku, čímž vznikne černá hmota, která zachytí vykřesanou jiskru.

obr 3
řez houbou

Velmi snadný postup zhotovení práchna je tento. Vezme se plechovka (ne hliníková) a do dna nebo víčka se udělá otvor asi 5 mm v průměru. Plechovka se nacpe rostlinným materiálem, asi nejsnáze bavlněnou látkou bez přísad umělé hmoty, uzavře víčkem a vloží do ohně. Po chvilce začne z otvoru unikat kouř, který často chytne plamenem. Až z otvoru nebude nic plápolat nebo unikat, vyjmeme plechovku z ohně a necháme vychladnout. Uvnitř se nachází práchno, které podrobíme zkoušce, jestli chytá jiskru. Pokud ne, necháme práchno ještě chvíli pražit.Vyzkoušel jsem práchno také z tkaniny lněné a konopné, lipové lýko, dřevěný troud, suchou trávu, a orobinec. Všechny tyto materiály po zuhelnatění chytají jiskru, tráva jiskru chytí, ale udrží jen někdy. S práchnem z plátna se lépe pracuje, protože dobře drží tvar a nerozsýpá se při manipulaci. Lze jej vyrobit i bez uvedené plechovky. Zapálíme plátno, necháme jej krátce hořet a pak jej zašlápneme. Na jeho ohořelých okrajích se tak vytvoří otřebné práchno.

 

Křesání

obr 4
Obr č.4

Konečně jsme si pořídili všechny tři součásti, máme připraven troud s dřívím k přiložení a můžeme zažehnout oheň.

obr 5
Obr č.5

Máme li práchno z plátna, které se příliš nerozpadá nebo hubku, můžeme křesat v ruce, anebo v sedle koně. Mezi palcem a ukazovákem jedné ruky sevřeme úštěp pazourku společně s práchnem (hubkou) tak, aby to druhé spočívalo shora na pazourku a nedosahovalo asi o milimetr jeho hranu. Práchno je tak chráněno před úderem ocílky (viz obr.č 4). Druhou rukou, která svírá ocílku, udeříme shora dolů tak, aby úderová hrana ocílky sjela příčně přes hranu pazourku. Vzniklé jiskry někdy i na první úder vlétnou do práchna, které začne doutnat. Obvykle je však nutno pokus opakovat. Doutnající práchno vložíme do troudu, rozfoukáme a z jiskřičky se zrodil nový oheň. Výhodné je, když lze prsty úderové ruky skrýt do otvoru v ocílce a předejít tak zranění o ostrou hranu kamene. Pokud křesáme do hubky, je třeba její povrch nějakým způsobem rozdrásat. To proto, aby se jiskra lépe chytla. Je to možné uělat pazourkem, kterým se bude za chvíli křesat. Je ostrý a nemusíme proto používat další nástroj.

Druhý způsob křesání lze s úspěchem používat, pokud máme práchno, které se více rozsýpá. Je třeba jej položit na suchou pevnou plochu, anebo přímo vložit do hnízda z troudu. Pazourek pak držíme v jedné ruce, ocílku ve druhé a křesáme stejně, jak již bylo popsáno. Rozdíl je jen v tom, že práchno nedržíme v ruce a jiskry padají do něj shora (viz obr. č. 5). V praxi se nejčastěji troud s práchnem položí na zem a křesá se do něj v kleče.


obr 6
Obr č.6

 

 


 

Obrazek

Troudnatec kopytovitý